Hotel Štěstí – Richard a Kateřina

Vstupní dveře se pomalu otevřely. Na jejich prahu stál mladý pár - on a ona. Drželi se za ruce. Ona ustrašený výraz ve tváři, on nad věcí.

Vyzval ji, aby vešla první. Poslechla. Ocitla se na hotelové recepci. On krok za ní. Rozhlížel se, ona také. Nikde nikdo.

Všude dokola chladný mramor.

Vstupní hale vévodil obraz. Portrét nějakého velmože. Hodně starého, stojícího z profilu. V životní velikosti. Také on se rozhlížel.

„Ríšo, nepůjdeme raději pryč?“

„Proč?“

„Nezdá se mi to tady.“

„Nesmysl, Káčo.“

Káča si povzdychla a Ríša převzal iniciativu. Došel ke stolku, na němž ležel zvonek. Zazvonil. Dívce z toho zvuku naskočila husí kůže. Přistoupila ke svému příteli a objala ho. Ríša sebou škubl. Nečekal to.

„Co děláš?“

„Mám strach.“

„Říkám ti, že se nemáš čeho bát.“

Podíval se jí dlouze do očí. Pak se dlouze políbili.

„Co si račte přát?“

Odtrhli se od sebe.

Za recepčním pultem stála dívka. Valerie, podle jmenovky nad levým ňadrem.

Val.

V jako víla, A jako anděl, L jako láska.

„Jmenuji se Valerie,“ pravila dívka s jmenovkou Valerie nad levým ňadrem.

Richard od onoho nápisu nemohl odtrhnout oči. Ale pravda, spíše než použitý font, upoutalo jeho pozornost něco jiného. Levé ňadro. Pak i pravé. Obě. Dokonalé. Zvedl svůj zrak výš; a žádná diskuze nebyla přípustná: Val byla krásná. Neskutečně krásná. Její vlasy zářily jako vycházející slunce, oči si propůjčily barvu toho nejprůzračnějšího jezera a ňadra, pořád se k nim musel vracet, ňadra se vypínala a lehce zvedala s každým nádechem a její blůzka je nemohla zadržet a…

Zaregistroval stisknutí ruky.

Káťa.

Sakra, nechal se unést. Zpátky do reality.

Ale ta krasavice před ním stále stála a mluvila. Tím nejmedovějším hlasem:

„Vítám vás v hotelu Štěstí. Co si račte přát?“

Neodpověděl hned. Věděl, co má říct, ale nemohl ta slova najít.

„Hledáme štěstí,“ řekl pochvíli.

„To jste právě našli, protože jste tady.“

Věděl, že to nepůjde snadno.

Káťa měla sto chutí se otočit a odejít. Nelíbilo se jí, jak její kluk zírá na tu sexy recepční. Na druhou stranu – ona recepční se jí líbila. Dokonalá krása. Kdyby to chtěla zkusit s holkou, ona by byla ta pravá…

Sakra. Zahnala to pomyšlení a začervenala se. Uvědomila si, že by se jí to líbilo. Zkusit se má všechno…

„Co si račte přát?“

Vypadala, že je ochotná splnit na počkání každé jejich přání.

„Hledáme štěstí,“ zopakovala Káťa. Jakoby to byla kouzelná formulka. Nic magického se však nestalo. Ani nemagického. Ještě ne.

Věděla, že je to celé nesmysl.

Val si je prohlížela. Těkala střídavě svýma průzračně modrýma očima z Ríši na Káťu a zase zpátky. Líbili se jí oba. Těšila se na ně.

„Co si račte přát?“ řekla a věděla, co musí nepochybně následovat. Stalo se to už bezpočetněkrát.

Ríša se nadechl.

„Hledáme… hledáme štěstí.“

Do třetice ona kouzelná formulka a… a nestalo se nic. Alespoň zdánlivě. Alespoň nic, co by mohly zaznamenat lidské smysly.

Toho, co zaznamenat nemohly, se stalo hodně. Počínaje tím, že jsem se probral z několik let trvající letargie a začal věnovat pozornost nově příchozím.

Muž a žena.

Všichni tři se na sebe dlouze dívali. Onen pár a moje Valerie. Oddané to děvče. Až za hrob.

Rozhodující okamžik. Napětí v místnosti dosáhlo vrcholu. Nemohlo však ale zaznít nic jiného, než-li mně dobře známé:

„Představím vás panu Řediteli.“
 

* * *
 

Seděli u stolu nejblíže recepci. Před sebou hrnky s kávou, kterou jim připravila Val. Ani jednou se však nenapili. A to nebyla otrávená. Na to můžu vzít jed.

Měl jsem čas si je oba pořádně prohlédnout a hned mi bylo jasné, že jsem se v nich mýlil. Onen muž byl totiž spíše ještě kluk a žena zase dívka. Nejspíš sotva plnoletá. Mlčeli, takže jsem se toho víc nedozvěděl. Jen těkali očima po místnosti, jako by hledali únikovou cestu. Vzájemnému očnímu kontaktu se vyhýbali. Mají před sebou tajemství? Proč jsou tady?

Zaznamenal jsem, že se dívka lehce třese. A po bedlivějším pozorování jsem si všiml i strachu onoho chlapce. Před svou dívkou ho dokázal dokonale skrývat, ne však přede mnou. Na první pohled dobyvatel, na druhý strašpytel.

Více jsem toho zjistit nestihl. Věci se daly do pohybu.

„Buďte vítáni v hotelu Štěstí.“

Nevšimli si, že vstoupil. Koberec ztlumil jeho kroky. Stál nad nimi.

Ředitel.

„Jsem Ředitel.“

Nabídl ruku na přivítanou. Chvíli trvalo, než se dočkal jakékoli reakce. Jeho protějšek byl zaskočen.

Richard očekával, že se s Ředitelem vrátí i Valerie. To se však nestalo.

Vstal.

„Ríša… teda Richard. A moje přítelkyně Kateřina.“

Vzájemně si potřásli rukama.

„Richard a Kateřina. Máte krásná jména.“

„Promiňte, ale přeslechl jsem vaše, pane…“

V Ředitelově tváři se nehnul ani sval.

„Jsem Ředitel.“

Tím utnul jakoukoli další diskuzi. Prostě Ředitel.

A měl vskutku vzezření vysoce postaveného člověka. Alespoň takhle si je Káťa vždy představovala. Vyšší postava, prořídlé vlasy plné šedin, zastřižený knírek, oblek na míru.

Něco jí vrtalo hlavou. Nemohla se zbavit dojmu, že jí někoho připomíná.

Vybídl je, aby se posadili a pak si udělal pohodlí také on sám.

„Než se ubytujete, dovolte mi zásadní otázku. A nezlobte se, ptáme se každého. Musíme se chránit.“

„To chápeme.“

Nechápali nic.

„Od koho máte doporučení?“

Ředitel se podíval na Richarda. Tušil, že odpovídat bude on. A nemýlil se.

„Od mých rodičů. Byli tu na líbánkách. A rodiče mého otce se tu poznali,“ rychle ze sebe vysypal Richard. Bylo jasné, že to měl naučené jako básničku.

Ticho. Ředitel pouze kývl lehce hlavou. Poznal, že mu mladík neřekl všechno. Nemohl také nepřeslechnout smutek v jeho hlase.

Káťa si v duchu vyčítala, že se do toho podniku nechala zatáhnout. Ale couvnout už nešlo. A Richard ji potřeboval.

„Pak je všechno v nejlepším pořádku.“

Výraz v Ředitelově tváři se poprvé změnil. Usmál se.

Atmosféra se rázem uvolnila. Dvojice mu úsměv opětovala.

„Rodiče vám tedy jistě všechno pověděli. Víte, co zde můžete čekat,“ promluvil k Richardovi. Poté se otočil k jeho přítelkyni: „Pro vás však, slečno Kateřino, bude toto místo plné překvapení. Ze začátku. A to protože s ním nemáte vy, nebo vaše rodina žádné předchozí zkušenosti. Ale budou to příjemná překvapení, nebojte.“

Na chvíli se odmlčel. Chtěl dodat váhu tomu, co měl na jazyku: „Vaše přání se zde totiž stanou skutečností. Přesně jako tomu bylo u Richardových rodičů a tisíců dalších. Většina lidí tu najde opravdu své štěstí.“

„My už ho našli,“ vyhrkla Káťa. A aby zdůraznila, jak to myslí, chytila Ríšu za ruku.

Ten jí na oplátku kopl pod stolem. Mlč, říkal jeho pohled.

„Opravdu? Tak proč jste tady?“ divil se Ředitel.

Kateřina nevěděla, co odpovědět. Měl pravdu, něco jim chybělo. Nadávala si, úplně na chvíli zapomněla, proč sem přišli.

„Všechna přání?“

„Všechna, co si račte přát. Jen mi je prosím neříkejte. Splní vám je tento hotel, ne já. Začněme třeba vanou pro dva.“

Ředitel si všiml nadšení v jejich očích. Všichni ho tam mají. Dokonce i pochybovačnou Kateřinu jeho sdělení zaujalo.

Jedno se mu však nelíbilo. Jejich věk. Byli moc mladí. Jejich přání ještě nemusí být pevně ukotvená a to může být nebezpečné. Ale naštěstí ne pro něj.

„Zajisté víte, co si přejete?“

„A-ano,“ odpověděl Richard váhavě.

Kateřina jen mlčky přikývla.

Něco tají, přemítal stále Ředitel.

Vstal.

„Valerie vás zavede do vašeho pokoje. A všechno vám ukáže.“

Řediteli nemohl uniknout dychtivý výraz v Richardově tváři. Víc ho ale překvapil stejný výraz u jeho partnerky. Tohle bude možná problém.

Štěstí vidí člověk každou chvíli v něčem jiném. Zvláště v jejich věku. Jistě přišli a chtěli být šťastní jen a jen spolu. Teď oba touží po Valerii. Nestalo by se to poprvé.

„Jen bych vás chtěl varovat, že hotel plní pouze specifická přání. Co se týká třeba života a smrti. Ale takovou láhev whisky vám naúčtujeme normálně na baru. Když jsme u toho, platit bude jak? Kreditní kartou?“

Zase ten úsměv.

Kde jen jsem ho viděla, přemýšlela Kateřina.

Richard s Ředitelem se přesunuli k recepčnímu pultu, aby dořešili platbu.

Kateřina je pozorovala zpovzdálí. Oba k ní byli natočeni z profilu. Richard podal Řediteli kreditní kartu. Ten něco naťukal do přístroje. Strčil do něj kartu, přístroj zapípal… a Kátě to došlo.

„Ten muž na obraze. To jste vy!“

„Jste všímavá, slečno Kateřino. - Valerie tu bude za pár okamžiků.“

Ředitel vrátil Richardovi kartu a odešel dveřmi, za kterými předtím zmizela Valerie. Nepřipustil žádnou další diskuzi.

 

* * *
​

 

V jako víla.

Richard nemohl ze své mysli vypudit vzpomínky na její dokonalé tělo. Rozdali si to spolu v prádelně hodinu potom, co dostali klíče. Své milované Kátě řekl, že se jde projít. Bylo mu jedno, jestli mu uvěří, nebo ne. Neuvěřila.

A jako anděl.

Káťa se stále ještě chvěla vzrušením. Nikdy nic podobného nezažila. Valerie byla perfektní milenka. Sešly se dvě hodiny potom, co si vyzvedli klíče. Hned jak se Richard vrátil z procházky. Použila stejnou výmluvu. Trochu se bála, že ji prokoukne. Neprokoukl.

L jako láska.

A já to celé pozoroval. Musel jsem. A nechávalo mě to chladným. Při mém věku se není čemu divit.

Někdy se nestačím divit, jak málo stačí člověku ke štěstí. Alespoň ze začátku. Dobře jsem však věděl, že jejich nároky se budou stupňovat. Byl jsem připraven na všechno.

Pozoroval jsem Káťu, jak se vrací na pokoj. Celá nesvá. Její první nevěra, poprvé se ženou – zkušenou ženou.

Ach, ta Valerie.

„Jak bylo na procházce?“

„Senza… chci říct, dobrý. Co ty?“

„Já taky tak. Našel jsem prádelnu. A whisky.“

Nesnášela, když pije.

„Hm, dám si vanu.“

Začněme třeba vanou pro dva.

Na první pohled úplně normální hotel. Přesto tu bylo něco, co Káťu děsilo. Něco těžko definovatelného. Pocit, že ji někdo sleduje. Neustále se ohlížela. Nikde nikdo. Pustila vodu, vybrala svoji oblíbenou koupací sůl a nasypala ji do vany. Pozorovala, jak se rozpouští. Zkusila vodu prstem. Přidala teplou. Z vany stoupala pára.

Znovu ten pocit. Rychlé ohlédnutí. Nic.

Neviděla mě.

Stoupla si před zrcadlo a začala se svlékat. Prohlížela si své tělo. Nikdy s ním nebyla spokojená. Ale Val, ta dobrá víla, jí při milování pořád opakovala, že je její tělo dokonalé. Kecka.

Nebo ne? Teď stála před zrcadlem, jak ji pánbůh stvořil. A nechtělo se jí věřit. Žádný přebytečný tuk, žádná piha pod pravou bradavkou, dokonale pevný zadeček. Sáhla si na něj, aby se přesvědčila. Zrcadlo nelhalo. Přetřela ho ručníkem. Nic se nezměnilo.

Poprvé v životě byla spokojená se svým tělem.

Šťastná.

* * *​

Ríša si přihnul.

Nejkvalitnější whisky, co kdy pil.

Vzpomněl si na prádelnu. To bylo…

„Panebože, proč si tak krásná?“

„Protože si to přeješ.“

„Že neuhodneš, co bych ještě chtěl?“

Chtěl by, aby s ním odjela, milovali se pod hvězdnou oblohou, jeli na cestu okolo světa…

„To nejde. Přijeli jste se svou přítelkyní a spolu také musíte odjet. Pravidla.“

Nesnášel pravidla. A začínal nesnášet Káťu. Stála mu v cestě. Kdyby nebyla, mohl by zůstat s Valerií.

Sakra.

Zarazil se.

Takhle nesmí přemýšlet. Ne tady.

Přesunul se k posteli. Přehraboval se v kufru a nakonec z něj vytáhl rodinné album.

Probudil ve mně zvědavost.

Kdo s sebou něco podobného tahá do hotelu?

Posadil se na okraj postele a prohlížel si fotografie. Jednalo se o svatební obrázky jeho rodičů. On byl na fotografiích také, ale nikdo ho nemohl vidět. Byl ještě schovaný v bříšku své maminky.

Z očí mu tekly slzy.

„Tak jsem tady, maminko. Na tom místě, o kterém si mi tak často vyprávěla.“

Který mladík brečí nad fotografií své matky ve svatebních šatech, když za velmi tenkou stěnou sedí ve vaně pro dva jeho přítelkyně? Nechápal jsem a dostavily se obavy.

Richard dál listoval albem. Nakonec zavřel oči. Chtěl si vybavit nějakou krásnou vzpomínku na své rodiče, ale jeho mysl se stále vracela do prádelny. Jako by byl Valerií posedlý.

„Panebože, proč si tak krásná?“

„Dost!“ vykřikl nahlas a sám se svého hlasu lekl. Rozehnal všechny ty krásné sexuplné vzpomínky. Zpět do reality.

Z koupelny k němu doléhal zvuk tekoucí vody. Jsou tady s Káťou. Spolu přijeli a spolu také odjedou. Valerie měla pravdu. Ve všem. Musí se jí věnovat, štěstí nepřijde samo od sebe.

Odložil album i whisky a zamířil ke koupelně.

Nezamkla se. Naštěstí.

Na podlaze se válelo její oblečení. Šaty, kalhotky, podprsenka.

Seděla ve vaně.

Zády k němu.

Neslyšela ho vejít.

Z kohoutku stále proudila voda.

Přistoupil k ní. Chtěl ji pohladit po vlasech.

Hlava se jí nahnula na stranu.

Uviděl krk, na který ji tolikrát laskal a líbal.

„Káťo,“ chtěl vykřiknout, ale z jeho úst se vydral jen jakýsi skřek.

Voda měla rudý nádech. Plná krve. A další a další se valila z jejího proříznutého hrdla.

* * *
​

Spatřila ho. Zhrouceného na schodišti.

Hlava v dlaních. Stále zoufale opakoval jméno své dívky.

Přivinula se k němu.

V jako víla.

Sedla si mu na klín.

Odstrčil ji.

„Jdi pryč!“

Nenechala se odbýt.

Znovu se mu pokusila sednout na klín. Plná vášně.

„Zmiz! Je to tvoje vina!“

Odstrčil ji. Rázněji než předtím.

Vstal.

Měl jsem co dělat, abych ji zachytil. Jinak by si srazila vaz.

„Co se s tebou stalo? Už sis rozmyslel tu cestu okolo světa?“

„Ona je… ona je mrtvá,“ vyšlo z jeho úst. Z očí mu tekly slzy.

„To není… před chvílí jsem s ní byla. Kde je?“

„Krev. Všude samá krev. Já… já si to přál… kvůli tobě.“

Praštil vzteky pěstí do zdi.

„Musíš si na své přání dávat pozor.“ Na to bylo ale pozdě.

Stála těsně u něj. Jejich těla se dotýkala. Snažila se ho políbit. Bránil se.

„To tys ji zabila!“ vykřikl najednou. Pevně ji sevřel. Oběma rukama. Chtěla, aby ji objímal, ale on ji drtil.

Valerie vykřikla bolestí.

„Proč si to udělala? Proč?“ opakoval stále dokola.

„Přej si…“ pokoušela se mu něco říct.

Nepřestával ji drtit. Ještě chvilku a…

„…něco…“ vydechla.

A Richard měl jediné přání.

* * *
​

Zachumlala se do osušky. Koupel ji dokonale osvěžila. Cítila se jako znovuzrozená. A to její tělo. Jako vyměněné. Nemohla se na sebe vynadívat.

Snad za to nemohlo jen hotelové zrcadlo. Rozhodla se to zjistit. A to se dá jediným způsobem.

Překvapí Ríšu.

Pokoj byl prázdný. Stejně jako láhev whisky.

Sakra. Už zase chlastá.

Bylo ji jasné, kde by ho našla, kdyby ho hledala. Ale změnila plány. Nepůjde za ním. Žádné překvapení se konat nebude. Opilý by stejně nebyl schopen posoudit, jestli je krásnější.

A stejně je to jedno.

Všechno je jedno.

Lehla si. Pod sebou ucítila něco tvrdého. Posunula se a spatřila, co ji tlačí. Velké rodinné album. Otevřené na svatbě Richardovo rodičů.

Takhle to je!

Najednou jí došlo, proč ji sem vzal. Tady nešlo o splněná přání, na ty on stejně nevěřil. Chtěl ji vzít na místa, která navštívili jeho rodiče. Měli prožít to samé co oni. Tíha vzpomínek. Proto se opil? Snažila se ho pochopit, byla zmatená.

Lehla si a listovala albem jako předtím on. Musela se usmívat, když viděla šťastné tváře Alice a Toma.

Nádherné svatební šaty, spousta družiček okolo nevěsty. Květiny. Ženich s prstýnky. Novomanželský polibek. Další obrázky z rozkvetlého parku. Jen ženich a nevěsta. Na tisíc různých způsobů. Fotograf odvedl dokonalou práci.

Úsměv vystřídaly slzy. Vrátila se ve vzpomínkách o měsíc zpátky. Na jejich pohřeb. Všechna ta bílá z jejich svatby se proměnila v černou. Zalitovala, že došla whisky.

Vrátila se k té příjemnější události. Obrázků z parku měli požehnaně. Nejvíce se jí líbil ten, jak se objímají pod košatou lípou. Ale počkat. Ten strom znala. Znala i celý ten park. Richard ji tam vzal minulý týden na procházku. Proto se choval tak podivně. Proč jí to neřekl?

Listovala dál. Rychleji a rychleji. Až se dostala k fotografiím z jejich svatební cesty. Zpomalila. Stejný hotel, stejný pokoj. Všechno bylo naprosto stejné. A na další stránce… zarazila se.

To přece není možné! Dlouho si fotografii bedlivě prohlížela. Nic nechápala. Vytrhla ji z alba a vyběhla z pokoje.

Musí najít Ríšu.

* * *
​

Našla ho rychleji, než čekala.

Na druhém konci chodby.

U schodiště.

Někoho objímal.

„Ríšo!“ celá v šoku zašeptala. Neslyšel ji.

„Ty mrcho!“ vykřikl Richard a vší silou mrštil onu osobu směrem ze schodiště.

Valerie! Poznala ji rázem Kateřina.

Krásná recepční se snažila něčeho zachytit. Neměla nejmenší šanci. Řítila se ze schodů. Vůbec nic nemohlo zabránit jejímu pádu do hlubin. Až mramorem obložené přízemí.

Kateřina viděla její pád jako zpomalený záběr. Hlava narazila na zábradlí. Krk se překroutil do nepřirozeného úhlu. Měla pocit, že slyší lámání kostí.

Běžela ke schodišti. Přes celou chodbu. Jakoby však stála na místě. Nohy jako z olova.

Pokoušela se křičet, ale z úst jí nevyšla jediná hláska. Přesto se Richard otočil. Velmi, velmi pomalu. Nechápavý výraz ve tváři.

„Cos to udělal?“

„Káťo, ty si. Ty si…“

Doběhla k němu. Nezabrzdila a plnou silou do něj narazila. Stál pevně, ani se nepohnul.

Bušila do něj pěsti.

Richard to nevnímal. Zajímalo ho jediné. Její krk.

Ani škrábnutí.

Zpacifikoval ji. Přece jen měl větší sílu.

Všiml si, že drží něco v ruce. Zmuchlaný papír, fotografii?

„Proč jsi to udělal?“ plivla mu do tváře.

„Co se děje, lásko?“ ptal se Richard nechápavě. Byl zmatený. Přehnal to s tou whisky, nebo co se děje?

„Valerie! Pusť mě. Musím jí pomoct!“ vyškubla se z jeho objetí.

Richard kroutil hlavou: „Pomoct? Lásko, já jsem tak šťastný, že si tady. Kam běžíš?“

Kateřina brala schody po dvou. Ani se neotočila.

Následoval ji. Nevěděl, co se děje. Seběhl do přízemí. Kateřina se opírala o recepční pult.

„Kde je?“

Rozhlížela se po místnosti. Těkala očima z jednoho rohu do druhého.

„Kde je?!“

„Kdo?“

„Valerie! Musí tu někde být.“

„Co by tu dělala?“

„Musí tu být. Proč si ji strčil, ty vrahu?“

„Já? Naposledy jsem ji viděl…v prádelně.“

„Nech toho!“

„Tak se rozhlédni. Nikde tu není.“

Kateřina se zhroutila na podlahu. Bylo toho na ni moc.

Richard se k ní sklonil. Pohladil ji po hlavě, po krku. Po tom stejném, který byl ještě před chvíli jedna velká otevřená rána. Stále tomu nevěřil.

„Já tomu nerozumím,“ Kateřina měla stejné pocity, ale z něčeho naprosto jiného.

Chtěl ji chytit za ruku. Znovu si všiml oné fotografie. Poznával ji.

„Proč si ji vytrhla?“ obořil se na ni. Na tom albu mu moc záleželo. Skoro jako na ní. Možná víc.

Kateřina na ni mezitím úplně zapomněla. Uvědomila si, že to vlastně kvůli ní vyběhla prve na chodbu. Teď ji pálila v ruce.

„Ríšo, tohle musíš vidět.“

Ukázala mu ji. Lehce zmuchlanou a natrženou, ale naštěstí jen na okrajích.

Jeho rodiče na stejném místě jako oni dva. Na hotelové recepci. Na rozdíl od Richarda a Kateřiny se však usmívali.

Tu fotografii samozřejmě znal. Prohlížel si ji už milionkrát předtím. Nikdy však nevěnoval pozornost osobě stojící za recepčním pultem. Vždy se zaměřil jen na své rodiče.

Až nyní si uvědomil, kdo další je s nimi na obrázku.

Valerie.

Stejně krásná jako před několika hodinami.

Val.

Stejně mladá.

V jako věčná?

* * *
​

Věci se vymkly kontrole. Lehce. Což se stává. Naštěstí existuje obranný mechanismus. Není se čeho bát. Sice jsem ho dlouho nepoužil, ale vím jak na to.

První nevyhnutelné opatření: Valerie musí ze scény. Svou úlohu splnila. Dokonce víc než to.

Vrátil jsem se k mladému páru. Nejdříve to vypadalo, že se poperou. Teď však zase uzavřeli příměří. Našli něco, co je k tomu přimělo.

Fotografii.

Koukali na ni… a já na ně.

„Třeba je to její máma,“ poznamenal mladík.

„Podívej se na jmenovku,“ vybídla ho partnerka.

Podíval se víc než na ni. Kdepak, takhle do detailu se dcera matce podobat nemůže.

Val na dvacet let staré fotografii vypadala stejně jako Val, která je dnes ubytovala, která je oba uspokojila, a která by měla být mrtvá, protože spadla ze schodů a srazila si vaz. Kateřině se honila v hlavě spousta otázek.

Do reality ji vrátilo zazvonění.

Richard. Měl toho dost. Chtěl vysvětlení.

Nic se nestalo. Nikdo nepřišel. Naslouchali tichu. V celém domě se neozýval jediný zvuk. Slyšeli jen tlukot vlastních srdcí.

„Zmizme odsud.“

Dívka se vydala rychlým krokem ke dveřím.

„Máme nahoře věci,“ poznamenal Richard.

Dívka nezastavila.

„Já jdu pryč.“

Ale její touha zmizet se dostala do konfliktu s mou touho udržet je uvnitř. Přesněji řečeno narazila na mé zamčené dveře.

Nejdřív si myslela, že se zasekly. Zkusila je znovu. S větší silou. A znovu. Opřela se do nich celým tělem.

„Jsme tu zamčený!“ rozklepala se strachy.

„Nesmysl.“

Mladík je zkusil také. Se stejným výsledkem.

„Jdi na stranu.“

Kateřina uhnula. Mladík poodstoupil. Rozeběhl se. Nastavil rameno a… vykřikl bolestí.

Dveře se ani nepohnuly.

Obranný mechanismus začíná u dobře zabezpečených dveří. A oken.

Zkusili je vzápětí.

Kateřina se pod jedním zhroutila.

„Jsme tu uvězněný, nadobro uvězněný.“

Teď už Richard nic nenamítal.

* * *
​

Zpátky do pokoje.

Nic kloudnějšího ho nenapadlo. Vstoupil první.

„Zavři za sebou,“ vyzval Káťu. I on měl strach.

Žádná reakce. Otočil se.

„Káťo?“

Káťa nikde.

Nesmysl, přece za ním běžela do schodů.

Vyhlédl na chodbu. Káťa nikde.

„Káťo?“ zakřičel tak nahlas, že by ho musela slyšet na každém místě v hotelu. Doběhl zpátky na recepci. Káťa nikde.

Znovu lomcoval dveřmi. Se stejným výsledkem jako předtím.

Vrátil se do pokoje.

Nikam jinam jsem ho ostatně vejít nenechal. Pro jistotu.

Chodil po místnosti sem a tam. Nervózní jako zvíře v kleci.

Vlastně je zvíře, vlastně je v kleci, napadlo mě. A kdybych mohl, tak se pousměji, jak trefné přirovnání jsem použil.

Richard vnímal celou dobu podprahově zvuk tekoucí vody.

„Káťo!“

Vtrhl do koupelny a… našel ji. Ve vaně. S proříznutým hrdlem. Vytřeštěnýma očima. Pihou pod pravou bradavkou.

Jeho Káťa!

Chytil ji za ruku.

Vlezl si k ní.

Vana pro dva.

Hotel splněných přání.

Objal ji.

Kdyby to šlo, zamáčknu slzu. Některá lidská přání nikdy nepochopím. Ale splnit je musím.

„Přej si…“

Voda stále přitékala.

Mísila se s krví.

A Richardovo slzami.

„… něco.“

Richard už měl jedinou myšlenku, jediné přání.

„Rišánku, už musíme jít. Si připravený?“ ozvalo se z pokoje.

„Ano mami, už jdu. Už jdu.“

* * *
​

V hotelu panovalo naprosté ticho. Žádní hosté. Poslední dva odešli včera.

Na recepci se rozdrnčel telefon. Valerie zvedla sluchátko po třetím zazvonění.

„Co si račte přát?“

Krátká pauza. Jasně zřetelné polknutí na druhé straně.

„Hledáme štěstí.“