Přejít k hlavnímu obsahu

Vánoční kapitola - Šťastné a veselé, bratři kapři!

Bratři vrabci

 

Toho dne se bratrům vrabcům vůbec nechtělo vyletět z hnízda. Ačkoliv otěže před pár dny převzala od podzimu paní zima, počasí se jí zatím ukočírovat nepodařilo a nadále bylo pošmourno, mlhavo, deštivo, no prostě hnusno. Bez sněhu, který by krajinu krásně vymaloval a dovolil jí odpočinout.

„To je zase den,“ postěžoval si naštvaný Čimčarára. „Ani sluníčko se na to nemůže dívat.“ A vskutku, jejich pravidelný průvodce se schovával za mlhou a mraky.

„Čimčaráčci,“ ozvalo se nad jejich dobře ukrytým hnízdem. „To jsem si mohla myslet. Zase sedíte doma!“

Byla to...

„Nikolka!“ vyhrkl Čimčim. Najednou plný energie.

„Copak sedíte na vajíčkách?“ otázala se jejich nejlepší kamarádka sýkorka.

„Ne, ne,“ odpověděl jí Čimčim, který rychle vylétl z hnízda, aby se s ní přivítal. „My... my čekáme, až vyjde sluníčko.“

Nikolka se plácla křidélkem do čelíčka. „Toho se dočkáte dost možná až napřesrok, vy trdla!“

Byla to jejich první zima. Netušili, jak bude probíhat. Tu minulou strávili v teplých krajích, takže nebyli na toto roční období vůbec připraveni.

„Poleťte, omrkneme, co se kde děje!“ navrhla Nikolka. „A jen tak mimochodem. Šťastné a veselé Vánoce!“ zazpívala za letu.

„Jé Vánoce, my zapomněli,“ dušoval se Čimčim. A bylo mu to líto. Čimčarárovi bylo zase líto, že nemůžou sedět doma. Brzo však měli mít daleko větší starosti.

Nikolku se jim podařilo dohnat až u rybníka. Na břehu stál čáp Hnát. Na jedné noze. Jak už to ostatně čápi dělávají.

„Slyšíte?“ vyzvídala Nikolka hned, jak jí vrabčácci doletěli.

Ti sotva popadali dech. A nic neslyšeli ani, když se jim ho popadnout povedlo.

„No právě!“ vypískla Nikolka. „Je ticho. Žádné klapání zobákem!“

To bylo divné. Hnátovo klap, klap se přeci ozývalo od rybníka neustále!

„Třeba spí,“ hádal Čimčarára.

„Nebo zmrzl!“ děsil se Čimčim.

Ale oba se mýlili. Čáp nespal. A zmrznout nemohl. Ostatně znal dobře předpověď a věděl, že zima bude toho roku mírná a že nemá cenu odlétat do teplých krajů. Kdepak zmrznout.

Koukal smutně před sebe, oči upřené na nezamrzlou, avšak přesto nehybnou hladinu rybníka. Nebo dost dobře možná někam mnohem dál.

„Co se děje?“ osmělila se zeptat Nikolka.

Čáp dlouho neodpovídal. Ale nikdo se neodvážil otázku položit znovu.

„Jsou pryč,“ řekl po chvíli čáp. Vážným, třesoucím se hlasem.

Čimčima napadlo, že vzpomíná na svou rodinu, která zůstala v teplých krajích. Že mu je v tento vánoční čas smutno, když tam musí stát na hrázi tak sám. „Však za nimi můžete příští rok zase zaletět, pane Hnát,“ snažil se ho ukonejšit.

„Zaletět? Prosím?“ nechápal nejprve čáp Hnát. A když ten nechápe, tak se musí jednat o něco tuze vážného. Pak mu to však došlo a pravil: „Bratři kapři jsou pryč.“

A potom to rázem došlo všem. Proto byla hladina tak klidná! Nehybná. Jejich kamarádi bratři kapři ji nečeřili.

„Ale kam by šli?“ divil se Čimčim.

„Však nemají nohy,“ poznamenal Čimčarára, který se s nimi jednou nechtěně koupal.

„Ani křídla, aby si mohli někam zaletět jako my,“ pípla Nikolka. Začínala však tušit, že je zle.

„Byli tu rybáři. Hodili do rybníka sítě a všechny kapry naráz vytáhli,“ vyprávěl jim smutný příběh čáp.

„Ale proč by to dělali? Copak jim něco provedli? Nebo jim překáželi?“ čimčarali bratři vrabci jeden přes druhého. Nikolka ani nedutala.

„Lidé mají divné chutě,“ odtušil Hnát. Měl s nimi špatné zkušenosti. I jeho se několikrát snažili ulovit. Po těle měl pár šrámů, vždy se mu však podařilo uniknout.

„Musíme je zachránit!“ vypískla Nikolka.

„Rybáři dostanou co proto!“ přidal se Čimčim.

„Jako posledně Strakačka!“ nechal se nakonec strhnout i Čimčarára.

„Počkejte, ptáčkové! Přemoci kočku Strakačku je něco zcela jiného, než se dostat na kobylku lidem,“ zklidňoval jejich vášně čáp.

Ale bylo pozdě. Všichni tři se už totiž rozlétli směrem, kde rybáře tušili. V jejich lese bylo jen jediné lidské stavení. To se stodolou a kočkou Strakačkou, s níž onehdy svedli souboj, o kterém se dodnes vypráví.

Čápu nezbylo, než zaklapat zobákem a rozletět se za nimi.

Před stodolou stála velká káď. Trojice ptáčků k ní hned zamířila. Rychle však změnili směr. Za kádí spatřili svou odvěkou nepřítelkyni. Kočku Strakačku! Zrovna strkala packu do vody a něco v ní lovila. Bratry kapry!

Pod hladinou se daly tušit jejich ploutve. Strakačka si s nimi pohrávala.

„Necháš je na pokoji!“ vyhrkl Čimčim.

Strakačka se na ně obrátila, naježila srst a zasyčela! Dobře si na ně pamatovala! Tehdy jí krutě vypráskali kožich. Teď si však může spravit chuť. Sami za ní přiletěli.

Záhy však seznala, že se krutě mýlí. Oblohu zakryl stín, takže bylo ještě více šero než předtím a na zem se snesl pták velikosti, na kterého si kočky už netroufnou. Čáp Hnát! Zaklapal zobákem a Strakačka se dala na zběsilý úprk.

„Čimčaráro, Čimčime,“ ozývalo se z kádě. „Tady jsme.“

Kapři se ve vodě mrskali, div nevyskočili. Měli radost, že jim přišli kamarádi na pomoc.

„Jsme věděli, že nás nenecháte ve štychu,“ smál se první.

„Cože? Štiku?“ zarazil se druhý.

„Asi máš vodu v uších, bráško,“ plácal ho ploutví třetí.

Čáp Hnát se je snažil uklidnit. Vůbec totiž netušil, jak je zachránit. A když netuší on... Zahnat kočku je jedna věc, ale dostat kapry zpátky do rybníka věc zcela jiná. Těžší.

„Musíte vyskočit,“ radil jim Čimčarára.

„Hou hou,“ mírnil všechny Hnát. „Vzpomínáš, jak si skončil u nich v rybníce? Kdybych tě tehdy nevytáhl, tak se utopíš. A ryby to mají obráceně. Udusí se na suchu.“

Všichni posmutněli. Všichni až na Nikolku. Dostala nápad!

„Ale nějakou dobu bez vody vydrží, ne?“ ujišťovala se o proveditelnosti svého plánu.

„Nu nějakou dobu ano, ale k rybníku je to daleko. Tam se doplácat nestihnou,“ řekl čáp lítostivě.

„Doplácat ne, ale doletět ano!“ vyhrkla.

Čáp po ní hodil vyčítavý pohled: „Ty sama si říkala, že nemají křídla! S létajícími rybami jsem se už setkal, ale do bylo daleko, na moři. Ne tady.“

„Omyl,“ pravila tajemně Nikolka. Bratři vrabci sledovali s napětím jejich slovní přestřelku. „I v našich končinách mohou ryby létat!“

Bratři kapři sledovali onu slovní přestřelku s ještě větším zájmem. Však jim šlo o šupiny!

Zkusili vyskakovat nad hladinu, mávat ploutvemi, co to jde. Ale vždy sebou zase plácli zpátky do vody. Nene, ploutve nejsou křídla, stejně jako vzduch není voda.

„My budeme jejich křídla!“ Nikolka to měla promyšlené dokonale. „Rychle, támhle jsou sítě. Pomozte mi s nimi. Musíme je hodit do kádě.“

Bratři vrabci vrtěli nechápavě hlavničkami, ale pomocný zobáček přidali. Kdyby se však nepřipojil čáp Hnát, byla by veškerá jejich snaha marná.

Všichni čtyři společně nadzvedli síť, která visela na plotě a letěli s ní ke kádi s bratry kapry. Když byli nad ní, síť pustili.

„A co dál Nikolko?“ chtěl vědět Čimčim.

„V síti přeneseme bratry kapry zpátky do rybníka,“ vysvětlila mu sýkorka.

„Ale ta síť je samá díra,“ zarazil se Čimčarára.

Nikolka jen mávla křidélkem. I Čimčim už to chápal. Ne tak bratři kapři. Ti se hozené sítě zalekli a potopili se až k samému dnu.

Nebyla s nimi řeč. Jednou se do sítě zamotali, pro příště se jí chtěli vyhnout.

Na zápraží se objevilo světlo.

„Sluníčko,“ zaradoval se Čimčim.

Nebylo to sluníčko.

„Rybáři!“ zaklapal zobákem varovně čáp Hnát.

Byli vyzrazeni! Strakačka nejspíše doběhla pro pomoc. Blížili se k nim tři rybáři. Se světlem v rukách.

Nemohli déle čekat. Musí odletět, s kapry nebo bez nich.

Ptáčkové se na sebe zděšeně podívali.

Čimčarára kývl. Pochopil. Zamával prudce křidélky, Nikolka se mu později svěřila, že měla dojem, že se dá na útěk. Ale Čimčarára se nedal na útěk. Vyrazil opačným směrem. Vrhl se do kádě a potopil se pod hladinu.

Prokličkoval oky rybářské sítě až na samé dno. Mezi bratry kapry. Ti neměli nejmenší ponětí, co se děje nad hladinou. Jen se krčili, aby byli z dosahu sítě.

Voda není vzduch. Čimčarára nemohl vydat žádný zvuk. Naznačil kaprům, aby jej následovali. Neměli důvod mu nevěřit. Když se pták potopí pod vodu, musí být buď totálně hloupý, nebo mít pořádně vážný důvod. A Čimčarára nemohl být tak úplně totálně hloupý, aby se ponořil pod vodu dobrovolně podruhé.

Odrazil se ode dna a zamířil k hladině. Bratři kapři za ním. Až na hladinu se nedostali. Zamotali se do sítě.

To byl povel pro suchozemskou část mise. Hnát popadl síť do zobáku. Čimčim s Nikolkou ji přidržovali, aby se její cenný obsah nevysypal. Společně úlovek vytáhli. Frnkli rybářům doslova před nosem. I s jejich sítí! Rybáři vydávali podivné zvuky a hodili po nich světlem. Netrefili se. Dělali takový povyk, že každý tvor v nedalekém a z části i v dalekém lese zpozorněl.

Čáp mával mocně křídly. Věděl, že kapři bez vody nevydrží dlouho. Čimčarára se vymotal a hned přidal svůj zobáček a křidélka k dílu.

Nechali stodolu daleko za sebou. Ale rybník stále v nedohlednu. Všem začali postupně docházet síly. Ztráceli výšku. S každým dalším tempem hrozilo víc a víc, že se síť s kapry zamotá do koruny nějkterého z lesních velikánů.

Najednou však síť začala opět stoupat! Objevili se totiž datlové. Daniel s Danielou! A po nich paní učitelka sova, a pak pan kosí s celou kosí rodinkou. Ty všechny zburcoval povyk rybářů. Ti všichni a mnozí další kamarádi bratrů vrabců se chopili sítě. Dokonce přiletěla i straka Neznabožka. Tu však přilákaly třpytivé šupiny bratrů kaprů. Jednu se jí podařilo ukořistit.

Společnými silami dovlekli síť nad rybník, do kterého její cenný obsah vysypali. Na poslední chvíli. Kapři sebou mrskali čím dál tím méně.

Jakmile dopadli do své rodné vody, jako by se znovu narodili. Ponořili se pod hladinu, ale jen aby se pořádně nadechli. Hned na to se opět vynořili a kouleli děkovně očima na své zachránce. Ti jim nadšeně mávali křídly a radostně se objímali.

„Šťastné a veselé, bratři kapři!“ zpívali ptáčci sborově.

„Děkujeme vám, kamarádi!“ pravili kapří řečí a ponořili se. Protože voda je prostě voda.

Ptáčkové se postupně rozletěli do svých hnízdišť. Na hrázi zůstali jen bratři vrabci s Nikolkou a čáp Hnát. Ten stál opět na jedné noze, jak to čápi dělávají. Díval se na zčeřenou vodní hladinu a spokojeně klapal zobákem. Klap, klap.

Čimčarára jakoby v klapání slyšel: „Všechno je, jak má být.“ A když si všiml, že se Čimčim pokradmu přibližuje k Nikolce, vzlétl nad rybník, aby ještě jednou zamával svým vodním kamarádům.

„Ty Nikolko,“ špitl nesměle Čimčim, který stál už na dosah křidélka od sýkorky.

„Ano, Čime?“ pípla Nikolka.

„Šťastný a veselý!“ začimčaral vrabčáček.

„Tobě také, Čime!“ zazpívala sladce Nikolka a lehce ho klovla zobáčkem.

Klap, klap.