V hnízdě nad okapem se toho jara vylíhlo pět malých vrabčáčků. Rodiče se o své ratolesti poctivě starali. Naučili je čimčaránštinu, jazyk všech vrabčáků světa. Nosili jim ta nejlepší semínka a učili je už od vajíčka, jak to na světě chodí. Například že si mají dávat pozor na všechno, co začíná od písmenka Ká – kočky, káňata, krahujce a tak dále.
Starostlivá maminka svou výchovnou přednášku vždy končila slovy: „Hlavně si pamatujte, že nejlepší je držet se v hejnu. Pohromadě. Nikdy nikam nelétejte sami!“
Vrabčáčkové rostli a jejich křídla sílila a sílila. Už je pomalu přestávalo bavit máchat jimi naprázdno.
„Nebude dlouho trvat a ztratí se mi do světa,“ posteskla si jejich maminka.
„Nebude dlouho trvat a začnou objevovat svět,“ těšil se naopak jejich tatínek.
Dva z nich sílili rychleji než ostatní. Čimčarára a Čimčim. Hlavně pak Čimčarára všechny přerostl o dobrý zobáček! Však se také vylíhl jako první. A Čimčim hned po něm. Oba dva se při krmení vždy hrnuli dopředu – ke vchodu do hnízda, kudy jídlo pravidelně přicházelo. Čimčim dokonce s tak obrovským nadšením, až z hnízda vypadl. Naštěstí se mu nic zlého nestalo, je však od té doby rozčepýřený víc než ostatní. Hlavně na hlavičce.
Jednoho krásného rána je tatínek probudil slovy: „Na vás tři je ještě brzy, ale vy dva,“ a otočil se na Čimčaráru s Čimčimem, „už jste tak velcí, že je nám všem hnízdo malé. Nastal váš čas. Roztáhnout křídla a poznávat svět.“
„Roztáhnout křídla!“ zaradoval se Čimčarára.
„Poznávat svět!“ zaradoval se Čimčim.
Na nic dalšího nečekali. Vyskočili z hnízda na okap, mrkli na sebe a hop!
A vy se již brzy dočkáte!! Bratři vrabci přiletí k vám!
