Přejít k hlavnímu obsahu

Čimčarára a Čimčim a jejich první let

Bratři vrabci

V hnízdě pod okapem se toho jara vylíhlo pět malých vrabčáčků. Rodiče se o své ratolesti poctivě starali. Naučili je čimčaránštinu, jazyk všech vrabčáků světa. Nosili jim ta nejlepší semínka a učili je už od vajíčka, jak to na světě chodí. Například že si mají dávat pozor na všechno, co začíná od písmenka Ká – kočky, káňata, krahujce a tak dále.

Starostlivá maminka svou výchovnou přednášku vždy končila slovy: „Hlavně si pamatujte, že nejlepší je držet se v hejnu. Pohromadě. Nikdy nikam nelétejte sami!“

Vrabčáčkové rostli a jejich křídla sílila a sílila. Už je pomalu přestávalo bavit máchat jimi naprázdno.

Nebude dlouho trvat a ztratí se mi do světa,“ posteskla si jejich maminka.

Nebude dlouho trvat a začnou objevovat svět,“ těšil se naopak jejich tatínek.

Dva z nich sílili rychleji než ostatní. Čimčarára a Čimčim. Hlavně pak Čimčarára všechny přerostl o dobrý zobáček! Však se také vylíhl jako první. A Čimčim hned po něm. Oba dva se při krmení vždy hrnuli dopředu – ke vchodu do hnízda, kudy jídlo pravidelně přicházelo. Čimčim dokonce s tak obrovským nadšením, až z hnízda vypadl. Naštěstí se mu nic zlého nestalo, je však od té doby rozčepýřený víc než ostatní. Hlavně na hlavičce.

Jednoho krásného rána je tatínek probudil slovy: „Na vás tři je ještě brzy, ale vy dva,“ a otočil se na Čimčaráru s Čimčimem, „už jste tak velcí, že je nám všem hnízdo malé. Nastal váš čas. Roztáhnout křídla a poznávat svět.“

„Roztáhnout křídla!“ zaradoval se Čimčarára.

„Poznávat svět!“ zaradoval se Čimčim.

Na nic dalšího nečekali. Vyskočili z hnízda na okap, mrkli na sebe a hop! Skočit do vzduchu, zapojit křídla. Přesně jak se to učili. Mávat. Nepřestávat. Ale ono není mávat jako mávat. To musíte oběma křídly stejně, abyste se netočili dokolečka.

„Nelétejte daleko,“ křičela za nimi maminka. Jenomže to už daleko byli a slyšet ji nemohli.

„Poleť, brácho,“ povzbuzoval Čimčarára Čimčima. Ten lehce zaostával. Nedařilo se mu mávat křídly nastejno, a místo aby letěl rovně, dělal různé obloučky, spirály a vývrtky. „Poletíme za tou velkou žlutou koulí!“ vytyčil jejich první cíl.

Čimčim začal mávat křídly rychleji, a hlavně přesněji. Vmžiku svého brášku dohnal. Ale ta velká žlutá koule se zdála tuze daleko.

 

slunicko

Krajina pod letícími bratry vrabci rychle ubíhala. Dávno minuli stodolu, pod jejímž okapem přišli na svět. I přilehlá pole, i blízký les, i vzdálený les. A další pole a další les. A letěli a letěli, až už skoro nemohli. Hlavně Čimčim. Byl přece jen o zobáček menší. I posadil se celý vyčerpaný na nejbližší keř, aby si oddechl. Tu však spatřil něco, co mu nahnalo pořádný strach! Pískl na Čimčaráru a ten se kvapně vrátil. Přece nenechá bráchu ve štychu!

„Hele, Čimčaráro, víš, jak nám maminka říkala, že se máme bát kočky?“ otázal se vylekaný Čimčim.

„Neříkala bát, ale dávat pozor,“ opravil ho Čimčarára.

„Dobře. Dobře. Ale jak taková kočka vlastně vypadá?“ vyzvídal, ale Čimčarára jen krčil křidélky. Neměl nejmenší zdání.

Čimčim ukázal křídlem na stvoření pod keřem a špitl: „Není kočka tamto?“

Jeho starší bráška si nebyl vůbec jistý, a tak k tomu velkému neznámu sletěl o maličko blíž. Ale jelikož kočku nikdy předtím taky nepotkal, moc mu to nepomohlo.

To stvoření bylo o dost větší než největší vrabčák, kterého kdy viděli – jejich tatínek. Mělo dlouhý ocas a hrálo všemi rozličnými barvami.

„Hej ty, nejsi kočka?“ otázal se Čimčarára z bezpečné vzdálenosti.

Velké zvíře k němu pomalu natočilo hlavu. Chtělo si prohlédnout, kdo ho ruší. Roztáhlo křídla. Obrovská a barevná. Pak pobaveně odpovědělo: „Já a kočka? Dejte pokoj. Copak má kočka křídla? A peří? Vy jste museli spadnout zrovna z višně.“

„Ne, z okapu,“ odvětil Čimčim. Ubezpečen, že jim nehrozí žádné nebezpečí, odvážil se blíž. „A kdo jste?“

„Přece bažant, kluci opeření!“

„My… my jsme právě vyletěli z hnízda, pane bažante!“ chlubil se nadšený Čimčim. „Máte nádherný kabát! Takový bych chtěl taky!“

„Buď rád, že nemáš. Víš, co já bych za to někdy dal? Ty se nemusíš bát, že po tobě vystřelí myslivec. Zato já musím čistit peří od střelného prachu skoro obden.“

„Jé, po vás někdo střílel? Vyprávějte!“ Vrabčáčkové toužili vyslechnout napínavou historku.

„Prosím vás, tiše. Tiše. My tady sedíme se ženou na vajíčkách. Ať sem nepřilákáme nějakou škodnou,“ zklidňoval bažant hned ty nadšence.

Bratři vrabci se podivili. Nikde kolem totiž žádného dalšího bažanta neviděli.

„Ale pane bažante, vždyť jste tady sám,“ kroutili hlavičkami.

„To jsem si mohla myslet,“ ozvalo se z míst přesně před nimi. „Křičí jak na lesy, a ani mě nevidí.“

A tu si jí všimli! Paní bažantové! Ale byla to skutečně paní bažantová? Vypadala totiž úplně jinak než pan bažant. Její peří mělo stejnou barvu jako porost všude kolem. Proto ji předtím přehlédli.

„Dobrý den, paní. Ale vy přece nemůžete být paní bažantová. Vypadáte úplně …“

„Obyčejně? Jen to řekni!“

„Jinak… jsem měl na zobáčku,“ špitl Čimčarára.

Bažant se dal do vysvětlování: „Víte, to už příroda tak zařídila. Samičky jsou nenápadné, aby se nestaly snadnou kořistí. A samečci, ti jsou většinou krásně vybarvení. Jako já.“

„Aby se mohli naparovat před ostatními samičkami,“ rýpla si do něj jeho žena. A věděla moc dobře, o čem mluví. Pan bažant se totiž ještě více vybarvil.

„Tohle nemíním poslouchat! Půjdu do bažantnice!“ vztekal se.

Vrabčáčkové poznali, že je na spadnutí velká hádka. Mrkli na sebe. Byl čas pokračovat v cestě.

„Poleťme, bráško. Koukej, jak nám ta koule zase utekla!“

A skutečně. Byla mnohem dále než předtím.

Zaslechli ještě paní bažantovou: „Kam jdeš, bažante stará? Vrať se. Už se klubou!“

Ale to už zase letěli a letěli, vstříc svému cíli.

Už už to vypadalo, že je nemožné onu kouli dostihnout, když tu Čimčarára zakřičel dozadu na svého brášku.

„Máme ji! Podívej!“

A opravdu. Žlutá koule ležela najednou přímo pod nimi. Čimčarára na nic nečekal a střemhlav se k ní vrhl. Posledních deset vrabčích. Pět, čtyři, tři, dva, jedna a …

Žbluňk!

Čimčarára zmizel, žlutá koule zmizela. Místo nich se v místech, kde předtím byla, začaly tvořit kruhy. A nové a nové. Neustále jich přibývalo.

Čimčim jen tak tak zabrzdil, aby ho nestihl stejný osud. Rozhlížel se na všechny strany.

Malinký vrabčáček nikde.

„Čimčaráro!“ volal. „Bráško!! Bratříčku, kde jsi?!“

Žádná odpověď.

Létal splašeně nad místem, kde jej spatřil naposledy. Vůbec si při tom nevšiml velkého stvoření s dlouhýma nohama, které se k němu brodilo z rákosí. A to velké stvoření zalovilo svým dlouhým zobákem ve vodě. A znovu. A znovu. A... sláva! Čimčarára je na světě! Čimčim se raduje, Čimčarára prská. Voda z něj stříká všemi směry.

hnat

Oním velkým stvořením, které vrabčáčka zachránilo, byl čáp. Zrovna v rákosí vyhlížel žábu k večeři, když se to celé seběhlo.

Čáp několikrát zatřásl hlavou, aby Čimčarárovi vysušil peříčka. Potom ho donesl na břeh.

„Děkuji ti, pane…,“ spustil vrabčáček hned, jak vykuckal všechnu vodu, co nabral do volátka.

„Čáp Hnát,“ odvětil čáp. „Co jste to vyváděli? Mysleli jste, že jste kachny?“

„Kachny? Ne. Ty jsou od K. Na ty si musíme dávat pozor. Jsou nebezpečné?“

„Když je nepustíte ke slovu, tak ne.“

Čimčarára si všiml, že velká žlutá koule je znovu na obloze.

„Letíme za támhletou velkou žlutou koulí. Pořád nám ale uniká,“ posteskl si sušící se Čimčarára.

Hnát měl co dělat, aby udržel zobák v klidu, jak moc se mu chtělo smát.

„To, za čím letíte, je sluníčko a je vysoko na obloze,“ poučoval je.

Čimčarára kroutil hlavičkou: „Není pravda, před chvílí bylo támhle.“ A mávl křídlem směrem k rybníku.

„To jste viděli jen jeho odraz ve vodní hladině,“ vysvětlil jim onu záhadu. „Když je voda čistá, můžete v ní vidět odrazy věcí kolem – i sebe.“

A Čimčim se hned hrnul k rybníku, aby to vyzkoušel. Naklonil se a překvapeně vypískl:

„Jé, já vypadám. A víte, proč jsem tak rozčepýřený? Protože jsem jednou při krmení vypadl z hnízda. Máme hnízdo pod okapem, víte?“

„Ano, ano, ale ať vás zase nemusím vytahovat z vody. A jak vám říkají?“ otázal se čáp Hnát.

„Čimčarára,“ zašvitořil Čimčarára.

„Čimčim,“ nezůstal pozadu Čimčim.

Čáp Hnát se pokusil jejich jména zopakovat, ale téměř si u toho zlomil zobák.

„Nějaká kratší jména nemáte?“ vzdal to nakonec.

„Kratší jména?“ zaskřehotali nechápavě oba bratři.

„Když se jmenuje někdo třeba Vladislav, říká se mu Vláďa,“ vysvětloval jim čáp a tvářil se u toho hodně chytře.

„Aha,“ svitlo Čimčarárovi, „v tom případě jsem Čim.“

„A já Čim!“

Čáp rezignovaně cvakl zobákem. „Čim, Čim. A jsme, kde jsme byli.“ Už byl z toho klábosení unavený. Zlaté kachny, pomyslil si. Aby si odpočinul, postavil se na jednu nohu, jak už to čápi dělávají.

„Jé, co to děláte?“ tázal se zvídavý Čimčim.

„Odpočívám,“ odvětil čáp. „Na jedné noze je to vůbec nejlepší.“

Čimčim zajásal: „To je věc! To musím také zkusit!“

A Čimčim vtáhl jednu nohu pod sebe. Zrovna jako čáp. Ale než bys řekl „vrabec v hrsti“ ležel rozplácnutý na zemi. Jak dlouhý, tak široký.

„Nu, ještě mi to tak nejde,“ poznamenal, když mu čáp pomáhal zpátky na nohy.

„My raději poletíme,“ rozhodl Čimčarára.

„A kam letíte, Čimčimové?“

„Za sluníčkem přece.“

Než jim čáp stačil vysvětlit, že to není jen tak, že ani on sám tak vysoko nedoletí, byli bratři vrabci dávno pryč.

To, že věděli, že letí za sluníčkem, jim dodalo nových sil. Jenomže zdržení u rybníka bylo obrovské.

„Já už nemůžu,“ nechal se po dlouhém letu slyšet Čimčim.

„Ještě kousek,“ povzbuzoval ho Čimčarára. „Podívej se na sluníčko. Už taky nemůže. Sedlo si na stromy! Poleť!“

Ale Čimčim už opravdu nemohl. Křídla ho bolela tak, až se bál, že mu upadnou.

Sluníčku, té velké žluté kouli nad nimi, se jich nakonec zželelo. Však je pozorovalo už od časného rána.

slunicko

„Ptáčkové,“ pravilo najednou, „všimlo jsem si, jak za mnou celý den letíte.“

„Jéé! Ahoj, sluníčko! Ano, ano! My letíme za tebou! Budeš si s námi povídat?“ švitořili vrabci vesele.

„Moc rádo bych, ptáčkové, ale už musím zapadnout,“ posmutnělo.

„Zapadnout? Ale co budeme dělat?“ zhrozili se vrabčáčkové.

„Co byste dělali? Půjdete pěkně spát. Až do zítřejšího rána.“

„To zase přijdeš?“ vyzvídali.

„Nepřijdu. Vyjdu. Ale na druhé straně. Na východě. A teď už musím probudit vrabčáčky a ostatní tvorečky na druhé straně světa. Dobrou noc, Čimčaráro a Čimčime.“ A pak skutečně zapadlo. Do krajiny se začalo vkrádat šero, citelně se ochladilo. Krásný den byl ten tam.

„Já to věděl, měli jsme poslechnout maminku,“ pofňukával Čimčim. „Měli jsme se držet v hejnu a nelétat nikam sami.“

O zobáček větší brácha ho vzal pod křídlo. „Ale my přece nejsme sami. Máme jeden druhého. To je naše hejno.“

A zachumláni jeden do druhého spokojeně usnuli.

poslednni