Jak Čimčarára a Čimčim začali chodit do ptačí školy

Probuzení do dalšího dne už bylo se vší parádou. Sluníčko se vydrápalo zpátky na oblohu. Po dešti a zimě nikde ani památky.

Tentokrát nemusel Čimčarára svého menšího brášku pracně budit. Čimčim byl totiž vzhůru jako první. Létal z větévky na větévku a vesele si čimčaral: „Krásné sluníčkové ráno, Čimčaráro. Krásné dobré ráno, sluníčko.“ A měl takovou radost, že na větvičce, na které zrovna přistál, udělal otočku. Až se mu zamotala jeho rozčepýřená hlavička.

„Krásné ráno, vrabčáčkové,“ usmálo se na ně sluníčko a rázem se udělalo ještě tepleji.

„Kdepak ses včera toulalo?“ vyzvídal hned Čimčim.

„Mraky mě k vám nechtěly pustit, kluci čimčaraví. Dnes je naštěstí můj přelétavý kamarád vítr odfoukal jinam a budu tu opět i pro vás,“ slibovalo a nepřestávalo se usmívat.

Čimčim udělal další radostnou otočku: „To je skvělé! Představ si, sluníčko, včera jsme vytáhli ze země žížalu,“ chlubil se a byl k nezastavení: „A přemohli jsme kočku Strakačku!“

„Jste stateční,“ pravilo uznale. „A co máte v plánu dnes, vrabčáčkové?“

Bratříčkové se na sebe podívali. Pokrčili křidélky a zakroutili hlavičkami. Nevěděli.

„Však vy už něco vymyslíte. Den bude dlouhý a krásný,“ předpovídalo sluníčko. A kdo na světě by to měl vědět lépe? Čimčim se chtěl přeptat ještě na velkou spoustu věcí, ale sluníčko se odmlčelo.

„Poleť, bráško. Sluníčko nemá jenom nás,“ poznamenal Čimčarára. Měl pravdu. Nemělo jenom je, muselo se věnovat každému tvorečkovi, a pokud možno stejnou měrou.

A tak znovu letěli na svých křídlech vstříc novému dobrodružství.

„Ale kam dneska?“ otázal se mladší bratříček.

„Vidíš tamhleto vysoké?“ ukazoval Čimčarára křídlem před sebe a dodal: „Odtamtud bude krásný rozhled široko daleko.“

Tamhleto vysoké byl komín staré továrny. Než se nadáli, byli u něj.

Výhled, který se jim z komína naskytl, jim vyrazil dech. Tušili, že je svět velký, ale nyní jim připadal přímo nekonečný. Viděli les, ve kterém nocovali, viděli seník kočky Strakačky, viděli rybník, ve kterém se Čimčarára nedobrovolně vykoupal. A viděli mnohem dál. Viděli louky, meze, pole, lesy, potoky, řeky. To a spoustu dalších věcí, které ani neznali. Všude kolem, kam jejich oko dohlédlo, bylo něco zajímavého.

Hleděli dlouho jen tak bez pípnutí do dáli. Ze snění o tom, co je tam za obzorem, je vytrhl stín. Objevil se zničehonic nad nimi, zakryl sluníčko a neustále se zvětšoval. Hlavičkami vrabčáčků projelo zděšení. Oba si současně vzpomněli, jak je maminka varovala, že se mají držet v úkrytu stromů a keřů. Pozdě, neposlechli.

Podívali se vzhůru a ztuhli hrůzou. Nemohli se ani pohnout. Taková obrovská křídla! Zakrývala celou oblohu. A ty pařáty! Brzy budou v jejich moci, došlo jim a rozklepali se. Zavřeli očička. Čimčim si je navíc zakryl křidélky. Čekali na nejhorší.

Jenomže to nepřicházelo. Ony pařáty se jich nezmocnily, nýbrž dosedly těsně vedle nich. Nyní se báli nové věci. Že se ten dravec, a dravec to podle zlověstného stínu musel být pořádný, do nich pustí svým ostrým zobákem. Jenomže se nestalo ani to. Ozvalo se jen prapodivné zaklapání. Klap, klap.

Čimčarára už to napětí nevydržel a pootevřel jedno očičko. A zděšení rázem vystřídala úleva.

„Čimčimové,“ ozvalo se jakoby z patra nad nimi, „co to má být? To si hrajete u mě v hnízdě na schovávanou?“

To už si úlevně oddechl i Čimčim. Podle hlasu hned poznal, o koho se jedná.

„Pane Hnáte! Jé, to máme radost, že jste to vy!“ vyšlo jim ze zobáčků téměř dvojhlasně.

„My jsme nevěděli, že je to vaše hnízdo.“

„My jsme se jen chtěli rozhlédnout po okolí, kam máme dál letět,“ bránili se a vysvětlovali jeden přes druhého.

Až nyní si všimli klacíků a větví všude kolem. Nikdy předtím takhle velké hnízdo neviděli. Ale došlo jim, že tak velký pták jako čáp Hnát by se třeba do jejich hnízda pod okapem nevešel. Velký pták musí mít velké hnízdo. Mnohem větší, než je on sám, uvažoval Čimčim, protože když se mu pak narodí ptáčátka, v tomto případě čápátka… Zarazil se. Už věděl, proč si předtím nevšiml, že stojí v něčím hnízdě.

„A kde jsou vaše čápátka?“ zeptal se hned.

„Nemám. Bydlím tu sám,“ odpověděl čáp. Jeho hlas zněl smutně.

„Sám? A není to nuda?“ otázal se Čimčim. A Čimčarára ho hned klovl do ocásku. Takové otázky nejsou přece zdvořilé.

Ale čáp se neurazil. Vůbec ne.

„Měl jsem spoustu čápátek. Teď už z nich jsou velcí čápi. Zrovna jako já. A křižují křížem krážem celý svět. A nuda? Ne. Zrovna před nedávnem jsem se vrátil z Afriky, kde jsem přezimoval,“ vysvětloval.

„Hm, Afrika,“ pokyvoval uznale hlavou Čimčim. Nikdy předtím o ní neslyšel. „A co to je?“

„Copak vy jste nelétali do ptačí školy?“ podivoval se čáp.

Kroutili hlavičkami, o té taky nikdy předtím neslyšeli. „Co je to ptačí škola?“

„U všech žab a žabáků! To se pak nemůžu divit, že vás vrabčáky nestíhám vytahovat z rybníka. Ptačí škola je přece místo, kde se naučíte vše potřebné k životu,“ poučoval.

„Nás všechno potřebné k životu naučila naše maminka,“ odporoval Čimčim, který by na svou maminku nikdy nedal dopustit.

„Klap klap, ale o Africe jste neslyšeli?“ dobíral si je. „Pravda, o té vy ale tolik vědět nepotřebujete. Nejste ptáci stěhovaví. Vám postačí, když budete o Africe vědět jen to, že je hodně daleko,“ čáp se nepouštěl do žádného většího vysvětlování.

„A kde je paní čápová? Zůstala v Africe?“ další Čimčimova otázka, další klovnutí do ocásku.

Čáp neodpověděl. Díval se před sebe. Čimčarára se nejdřív domníval, že přemýšlí, co jim odpoví. Ale po chvilce mu došlo, že čáp nepřemýšlí, nýbrž vzpomíná.

„Tak my zase poletíme, pane čápe,“ chtěl ho nechat s jeho vzpomínkami o samotě.

Čáp se na ně opět podíval: „A kam, kluci čimčaraví?“

„Tak. Do světa,“ mávl Čimčarára křídlem. Jen tak. Nazdařbůh.

„Dávejte si pozor. Svět je krásný, ale plný nebezpečí,“ varoval je. Dobře věděl, o čem mluví. Tím jejich debatu uzavřel.

A letěli dál. Čimčim tentokrát napřed. Čimčarára měl těžkou hlavu, a to ho brzdilo. Přemýšlel o ptačí škole.

„Čime, co je s tebou? Poleť!“ povzbuzoval ho Čimčim, který už chtěl zažít nějaké to další dobrodružství.

„Je tolik věcí, o kterých nic nevíme,“ prozradil, co ho tíží.

„Proto se nesmíme loudat, ale zkoumat a objevovat,“ z Čimčima sršelo nadšení.

„Ne, proto bychom měli létat do ptačí školy!“ řekl rozhodně Čimčarára.

Čimčimovi se to nelíbilo. A řekl to nahlas: „Vím všechno, co vědět potřebuji.“ Víc o tom nechtěl slyšet a letěl dál. Náhle se zarazil: „Co to je?“ Všiml si něčeho podivného v trávě.

Čimčarára si ho už už chtěl začít dobírat, ale ona podivná věc na zemi zaujala i jeho.

„Co to jenom může být?“ uvažoval nahlas. „Je to celé poskládané z nějakých podivných rákosových stébel. Protáhnout se přes ně nedá.“ Vyzkoušel to, ale ona stébla byla moc blízko u sebe. Ale ne zase tak moc, aby přes ně nešlo vidět. A to, co tam spatřili, je nadchlo. Něco do zobáčku!

„Snídaně!“ začimčaral Čimčim.

„Žádná snídaně,“ opravil ho starší bráška: „Hostina!“

A skutečně. Uvnitř leželo tolik zobání! Jen tak, nikdo ho nehlídal! Jak jen se k němu ale dostat? Hopsali kolem oné divné věci ze stébel.

„Podívej, Čime, tady je otvor!“ Čimčim našel vchod a chvátal k němu.

„Stát! Už ani skok!“ zarazil ho líbezně švitořivý hlásek.

Čimčim zastavil ve vzduchu. Otočil svou hlavičku, aby viděl, kdo na něj vykřikl. Čimčarára zrovna tak. Spatřili ptáčka podobné velikosti, jako byli oni sami. Ale na rozdíl od nich měl peříčka zbarvená převážně dožluta a hlavičku a křidélka domodra.

„Promiň, to je tvoje hnízdo?“ otázal se trochu nesměle Čimčim.

„Hnízdo?“ vypískl ten ptáček. „Copak jste nedávali v ptačí škole pozor?“

Zase ta ptačí škola, pomyslel si Čimčarára. To už musí být znamení!

„Zrovna minulou hodinu jsme to probírali. Ale počkat,“ pozastavil se nad něčím maličký ptáček: „Vás jsem tam nikdy neviděla.“

„My do školy nechodíme,“ skoro jako by se omlouval Čimčarára.

„Ale chystáme se začít!“ doplnil ho Čimčim rychle. Starší bráška tu jeho náhlou změnu názoru nechápal. Ale když uviděl Čimčimova očička, bylo mu rázem vše jasné. Přímo svítila pro toho nového ptáčka.

„Já jsem Čimčim, a tohle je můj bráška Čimčarára,“ představil je a hned podával křídlo.

„Sýkorka Nikolka,“ zahvízdala líbezně. Nebo alespoň Čimčimovi to jako líbezné připadalo. „Dobře se dívejte, jakéže je to hnízdo!“ Jen to dořekla, vzala do zobáčku větévku a hodila ji otvorem do oné věci. Větévka dopadla přímo mezi semínka. Jen co se tak stalo, ozvalo se cvaknutí a jediný otvor se zavřel. „Spadla klec,“ komentovala situaci sýkorka Nikolka.

„U všech vrabců! Jak bych se dostal ven?“ nechápal Čimčim.

„Právě že nedostal. To je účel té věci. Říká se jí klec nebo taky past. A tomu zobání se říká návnada. Má tě nalákat, abys tam vlezl. Ale to ty už příště budeš vědět a neuděláš to,“ sýkorka se dmula pýchou, že může své vědomosti využít.

„Ty jsi chytrá, Nikolko,“ Čimčim jí visel na zobáčku, hltal každý tón, který z něj vyšel. „Ale k čemu taková klec je?“

„To je vynález lidí. Zatím jsme si ve škole neříkali, co se potom s ptáčky děje. Ale nic příjemného to nebude,“ dořekla a otřásla se při pomyšlení, že by snad někdy v podobné pasti skončila.

Bratři vrabci znali lidi. Však se vylíhli v jejich sousedství. Věděli o nich ale jen velmi málo. Maminka se o nich zmínila jen jednou, když vyprávěla, jak jim minulé jaro strhli hnízdo. A to jenom proto, že se jim nelíbilo. Lidé jsou divní, když dělají takové věci. Nechápali je. Ale abys někoho pochopil, musíš se o něm nejdřív něco dozvědět.

„A kde je ta ptačí škola?“ dychtil vědět Čimčim.

„Kousek odtud. V bukovém lese. Ale musíme natáhnout křídla. Dost jsme se tady zdrželi a už dávno pípalo na hodinu,“ jen to dořekla, byla ve vzduchu.

A protože bratři vrabci nevěděli pořádně, co je to bukový les, vystartovali rychle za ní.

„Já myslel, že víš všechno, co vědět potřebuješ,“ dobíral si Čimčarára Čimčima. Velmi tiše, aby je vepředu letící sýkorka Nikolka neslyšela.

„Ta klec změnila můj názor,“ snažil se vylhat Čimčim. Ale Čimčarára moc dobře věděl, jak to celé je. Moc dobře věděl, že Čimčim změnil názor ještě předtím, než zjistil, že klec je nebezpečná. Ale nechal to být. Byl rád, že nakonec do té ptačí školy míří. To mu stačilo.

 Že doletěli na místo, poznali hned. Na všech větvích a větvičkách velikého stromu, který musel být buk, protože byli přece v bukovém lese, seděl nějaký ptáček, nebo dokonce celé hejno ptáčků. Bratři vrabci neviděli nikdy tolik různých druhů pohromadě. Poznávali malé sýkorky a kosáčky. Marně pátrali po svých dalších bratříčcích. Žádný jiný vrabčáček v dohledu nebyl.

„Zůstaneme tady vzadu,“ zahvízdala tiše sýkorka Nikolka. Ještě chtěla dodat, že vzadu zůstanou proto, aby si nikdo nevšiml, že přiletěli pozdě. Ale nestihla to.

„Vida. Sýkora Nikola, pozdní přílet,“ ozvalo se z větve přímo u kmene stromu: „Zapište to, paní datlová.“

A černý pták s červenou hlavičkou začal onu poznámku vyťukávat do stromu.

„To je naše paní učitelka, nebojte. Za chvíli usne,“ špitla k bratrům vrabcům sýkorka. A nahlas dodala: „Omluvte mě, paní sovo. Potkala jsem cestou tyto dva brášky, kteří by chtěli začít chodit do ptačí školy.“

Paní sova na ně kulila oči. Točila hlavou. Bratrům vrabcům přišlo, že si ji musí vykroutit. Z jejího pohledu začínali být nervózní.

„Vida,“ pravila konečně: „Vrabci! Nikoho od vás není v ptačí škole vidět, jak je rok dlouhý. Vážně se chcete začít učit? Měla jsem za to, že jste jen raubíři a uličníci.“

„To, prosím, jsme,“ hvízdl Čimčim, ale hned rychle dodal: „Ale začít se učit, prosím, chceme! Myslíme to vážně!“

„Dobrá. Ale jestli si budete dělat ze školy holubník, poletíte!“ rozhodla sova. Na to se ozvali holubi, kterým přišla její poznámka urážlivá.

„Zrovna vy se ozývejte. Zrovna vy! Ono se to neříká jen tak pro nic za nic,“ uťala rázem jejich stížnosti a bratři vrabci byli rádi, že se pozornost stočila na někoho jiného.

„Na dnešní vyučování jsem pozvala vzácného hosta,“ začala paní sova hodinu. „Slétal skoro celý svět a má nám toho hodně co povědět. Milá ptáčátka, dovolte, abych vám představila pana čápa Hnáta.“ Moudrá sova vyzvala pana čápa, aby se k nim přidal. Ten měl, při svém velkém rozpětí křídel a své velikosti vůbec, co dělat, aby se do ptačí školy vůbec vešel.

Bratři vrabci se na sebe nadšeně podívali. Jejich starý známý čáp Hnát!

„A bude tady ticho, chci si to taky poslechnout,“ nechala se slyšet sova a uvelebila se stranou.

„Chce spát,“ špitla Nikolka a všichni tři se tiše rozesmáli.

Čáp zaklapal zobákem, aby si zjednal klid. Klap, klap.

„Ptáčátka,“ začal svůj proslov, „vaše paní učitelka mě zve každý rok, abych se s vámi podělil o své životní zkušenosti. Víte, létám každý rok na zimu do Afriky, kde je teplo, i když tady mrzne. Už ani nevím, kolikrát jsem tam takhle letěl. Ne na každého z vás však taková daleká cesta čeká,“ pravil a rozhlédl se po školních větvích. „Snad tady vlaštovičky v první řadě. Ale to, co se chystám říct, platí i pro ty, kteří neopustí tento les. Od vajíčka vám všichni vtloukají do hlavičky, že si máte dávat pozor na všechno, co začíná od písmenka „ká“ – kočky, káňata, krahujce, kunu a já nevím koho ještě. Ale to zásadní se neříká. Víte, kdo je naším největším nepřítelem?“

Ve škole nastalo ticho. Bylo slyšet jen pravidelné oddechování paní učitelky sovy.

„Nikdo to nezkusí?“ vybízel je čáp.

Přihlásila se Nikolka. „Je to, prosím pěkně, člověk.“

„Správně. Jednička se zobáčkem tamhle pro sýkorku,“ radostně klapal zobákem čáp a datlice to hezky naťukala do stromové kůry.

„Ano, je to člověk,“ zopakoval vážně čáp.

„Ale vždyť lidé nás přece krmí,“ zavrkali holubi.

„Staví nám hnízdiště,“ vyzpěvovali špačkové.

Už to vypadalo, že si čáp naběhl, ale Nikolka ho zachránila: „To my jsme zrovna tady s kluky našli ve smrkovém lese past.“

Ozvalo se švitoření. Všichni chtěli vědět podrobnosti.

„Ticho tady bude,“ zabručela nepřítomně sova. „Poslouchám.“

Nikolka všem popsala klec i to, jak ji zneškodnila. A všichni si zapsali za křídla, že si na podobné věci mají dávat bedlivý pozor.

„Ne snad všichni lidé jsou naši nepřátelé,“ pokračoval zase čáp. „Proto se ale raději varujte všech. Nejnebezpečnější jsou takzvaní lovci. Mají dlouhé hole, ze kterých šlehají blesky. V Africe na ně narážíme pravidelně. Hodně mých druhů se po střetu s nimi nikdy nevrátilo domů,“ čápův hlas zněl hodně varovně. Ale Čimčarára v něm rozeznal ještě něco. Bolest nad ztrátou. Stali se snad lovci s dlouhými holemi osudnými i paní Hnátové? To se však nedozvěděl, protože čáp Hnát změnil téma. Rozhovořil se o Africe podrobněji. Mluvil o neproniknutelných pralesích, kde žijí úplně jiní tvorové než v jejich kraji, mluvil o pouštích bez vody, mluvil o velkém moři, které se musí přeletět, a mluvil a mluvil… a všichni ho poslouchali, zobáčky dokořán otevřené, nikdo ani nešpitl, tak moc je to všechny zajímalo. Nejvíce pak Čimčima. Ten poslouchal se zavřenýma očima. Představoval si, že do oněch dálek letí spolu s panem čápem.

Neznámé dálky dostávaly konečně tvar.

Tohle by mohli poslouchat celé dny. Než se však nadáli, hodina vyhrazená Africe byla pryč.

„To je pro dnešek vše. Jen mě ještě něco napadlo. Člověk vlastně není vaším největším nepřítelem. To bych mu křivdil. Největším nepřítelem každého z vás je totiž vaše vlastní nepozornost!“ doplnil a všichni si to moudro hned poznamenali. „Teď je to vše. Kdybyste někdo něco potřeboval doplnit, najdete mě na komíně. Nebo u rybníka,“ zakončil svou hodinu a místo pozdravu zaklapal zobákem. Klap, klap.

„Jak se vám to líbilo, čimčaráci?“ zeptala se Nikolka o přestávce kluků.

„To nemělo chybu!“

„Ještěže jsi nás sem vzala, Nikolko!“ Takové nadšení nečekala. A jejich radost byla nakažlivá. Létali bláznivě po třídě a vysloužili si nejednu poznámku. Čimčim při hře na honěnou narazil do větve, na níž seděla paní sova. Div ji nesrazil na zem.

„Raubíři, ještě jednou a poletíte! Nenecháte jednoho přemýšlet. A vůbec, už je po přestávce!“

A jelo se dál. Další hodiny už nebyly tak zajímavé jako ta první. Probírali druhy stromů, říkali si, co zobat, a co naopak nezobat. Také se naučili rozeznávat hlasy ptáků. A mnoho dalších důležitých věcí. Zkrátka a dobře první den v ptačí škole byl hodně nabitý.

„Tak zase zítra, kluci,“ loučila se s nimi sýkorka po vyučování.

„Zítra, Nikolko!“ čimčaral za ní Čimčim.

„A nezapomeňte na domácí úkol,“ zakřičela za nimi, než zmizela z dohledu.

„My jsme dostali nějaký domácí úkol?“ zeptal se Čimčim Čimčaráry. Zcela zbytečně, ani on totiž nedával takový pozor, aby o tom věděl. Ale i tak se toho dozvěděli hodně.

Ale zmohlo je to tak moc, že usnuli ještě dřív, než stačilo sluníčko vůbec zapadnout.

V noci pak snili o jediném. O cestě do Afriky.

Bratři vrabci

Kapitola první 
Čimčarára a Čimčim a jejich první let

Kapitola druhá
Jak Čimčarára a Čimčim přelstili kočku

Kapitola třetí
Jak Čimčarára a Čimčim začali chodit do ptačí školy