Jak Čimčarára a Čimčim přelstili kočku

Čimčarára se probudil jako první. Ale nebyly to sluneční paprsky, co ho vytrhlo ze spánku, nýbrž velká dešťová kapka. Spadla přímo na jeho drobounkou hlavičku. Jen tak tak, že se udržel na větvičce, na které s bráškou nocovali.

Než pochopil, co se děje, dopadaly dešťové kapky všude okolo nich. Rychle zatřásl s Čimčimem. Tomu se ale vstávat ještě nechtělo. Ani trochu. Zdálo se mu totiž o mamince a dobrotách, co jim nosívala až pod zobáček.

„Co mě budíš? Zdálo se mi o mamince,“ řekl rozespale a umanul si, že bude snít dál.

„Vstávat!“ trval na svém o zobáček větší bratříček.

„Počkáme na sluníčko. Říkalo, že ráno zase vyjde,“ odporoval lenoch.

„Ráno dávno je. A sluníčko nikde!“ Jen co to Čimčarára dořekl, dopadla dešťová kapka i na rozčepýřenou hlavičku jeho pochrupujícího bratříčka. Ten ihned otevřel očička, povyskočil a začal mávat křídly tak rychle, až zůstal stát ve vzduchu jako kolibřík.

„Co se děje?“ rozhlížel se kolem, ale moc moudrý z toho nebyl. Po sluníčku nikde ani památky. Místo něj se na obloze kupila temná mračna, ze kterých padala na zem studená voda.

„Ty tedy vypadáš s tou mokrou hlavou,“ posmíval se mu Čimčarára. Ale vzápětí zasáhly další kapky i jeho a vypadal zrovna tak.

Čimčim se mu ale nesmál. Klepal se zimou.

„Poleť. Zjistíme, co se stalo se sluníčkem?“ navrhl Čimčarára a Čimčim začimčaral na souhlas.

„Můžeme se zkusit těm kapkám vyhýbat,“ napadlo Čimčima a už už chtěl vyletět.

Ke slalomu mezi kapkami deště se však nedostali, všimli si totiž něčeho hodně podivného – opeřence o dost většího než oni. Stál rozkročmo přímo pod nimi a zobákem tahal něco ze země. Jakousi šňůrku. Bráškové na sebe spiklenecky mrkli a sletěli níž. Schovali se za kámen a se zájmem pozorovali, cože to ten cizí pták dělá. Netrvalo dlouho a šňůrka byla venku. Ovšem jen chvilku. Hned nato si ji totiž naládoval do zobáku. Skoro celou, koukat zůstal jen malinkatý kousíček. Nato zamával křídly a zmizel ve větvoví.

„Ty šňůrky, to je jídlo!!“ trklo Čimčaráru. „Snídaně!“ A protože už měli bříška hodně hladová, rozhodli se slalom mezi kapkami deště i pátrání po sluníčku odložit. Nejdříve si zkusí taky něco vytáhnout!

„Žádné šňůrky, klučí,“ ozvalo se zpoza kamene, „to jšou žížaly. Nebo, chčete-li, dešťovky. Vyléžají totiž převážně ža deště. Jako dneška. Ó, jak já miluji deštivé dny!“

„Bráško! Bráško, ten kámen..., ten kámen mluví,“ vyděsil se Čimčim.

Čimčarára měl ale pro strach uděláno: „Spíš šišlá. – Vy asi nebudete moc kámen, viďte?“

„Kámen? Já? Vůbeč. Jen jšem še maškoval před tím košem, víš. Hlemýžď Helix jméno mé,“ představil se a místo úklony sklopil tykadla.

„Helix? Co je to za zvláštní jméno?“ divil se Čimčim.

Hlemýžď se dal do vysvětlování: „Helix je latinšky hlemýžď, víš? Můj oteč še jednou prošel po latinškém šlovníku, víš?“

„Aha,“ pravil Čimčarára, i když nevěděl, co to znamená latinsky, ani co to je slovník. Raději to ale nechal být: „A na co tady čekáte?“

„Na čo čekám? Ale já nečekám,“ oponoval rychle hlemýžď. „Špěchám. Štěhuji še.“

Než se Čimčarára stačil zeptat, kam že se stěhuje, vyrušil je Čimčim: „Hele, Čimčaráro,“ volal nadšeně, „tady je další šňůrka! Tedy žížala. Já ji… já ji vytáhnu.“ A vrhl se po ní. „Jé, ono se to hýbe,“ vykřikl překvapeně.

„Tady je další,“ zajásal Čimčarára.

„Kdo bude druhý, je padavka,“ vykřikl Čimčim a tím odstartoval závod.

Každý chytil svůj konec. Zabrali ze všech sil. A povedlo se. A oběma naráz. Ale, světe, div se. Každý vytáhl svou žížalu, ale stejně měli jen jednu.

Sice tahali každý za jiný konec, ale za jiný konec stejné žížaly. Navíc nečekali, že to půjde tak lehce. Ztratili rovnováhu a už se váleli v kaluži. Než se stačili postavit zpátky na nožičky a oklepat, žížala se začala zahrabávat zpátky do hlíny. Ještě jim zamávala na rozloučenou a zmizela.

Spráskli křídly a bylo jim do breku. Helix se naproti tomu smál, až se mu domeček otřásal v základech.

„A padavky jšte oba! Tedy, klučí, štěhuji še už týden, ale ža čelou češtu jšem nežažil větší legrači,“ a smál se tak, až se mu z toho zamotala tykadla.

„Nejsme tu pro legraci. A vůbec pokračujte. Říkal jste, že spěcháte,“ naštval se Čimčarára.

„Však špěchám. Nevidíte, jak še ža mnou práší?“ pravil naprosto vážně hlemýžď.

„To se ale musíte stěhovat z dalekých krajů, když už jste na cestě týden,“ vyzvídal Čimčim, kterého o dalekých krajích zajímalo vlastně úplně všechno. Dychtivě otevřel zobáček a čekal, co se dozví.

„Pravda, ž dalekých,“ odtušil Helix. „Od velikého šmrku na kraji louky. A do večera muším dojít ke kapradí ža tímhle keřem, víš?“

Čimčim zobáček zase zklamaně zavřel. Pochopil. Za jediný den viděl ze světa vícnež tenhle plazící se domeček za celý život.

„Klučí, jednu radu. Mušíte tahat ža jeden provaž, víš? Tedy žížalu,“ nabádal je Helix.

„Však jsme tahali,“ bránil se Čimčarára.

„Ale ža stejný konec! Měli jšte štěstí, tedy ve vašem případě šmůlu, že nebyla tolik žahrabaná. Většinou jdou ven žtuha. Koš to má v pohodě. Ten ji vytáhne šám, protože je větší. Ale vy jšte malinkatý. Proto mušíte švé šíly špojit. Ale šprávně, ne jako předtím,“ Helix se znovu rozesmál, protože si vzpomněl, jak ho to předtím dokonale pobavilo.

Takto poučeni se vydali znovu na lov. O kousek dál lezla ze země další žížala. Přiskočili k ní. Omotali si ji kolem zobáčků, zapřeli se nožičkama, pomohli si křidélky a tahali a tahali, a šup. Žížala byla venku.

Sláva! Společnými silami to zvládli!

Neradovali se však dlouho.

Nad jejich hlavičkami přeletěl temný stín. Snesl se až těsně nad ně. Velký hnědý pták! Jako prve. Párkrát mávl křídly a přesným manévrem ukořistil jejich úlovek. Vytrhl jim jej ze zobáčků, zamával křídly a zmizel.

„Hej, ty zloději! Vrať nám naši žížalu,“ křičel za ním Čimčarára. Odpovědi se nedočkal.

Šokovaný Čimčim se obrátil na Helixe: „Čo to…, tedy, co to bylo?“

„Kos černý,“ odpověděl tak rychle, až zapomněl šišlat.

„Však nebyl černý,“ odporoval Čimčim.

„Však to byla košiče,“ odtušil hlemýžď.

Čimčim začínal mít v barvách ptáků nepořádek. Snad jednou pochopí, proč je sameček vždy jinak zbarvený než samička. Ale to teď nebylo důležité. Někdo je sprostě okradl. Jako kdyby si ten kos nebo kosice nemohla vytáhnout vlastní žížalu.

„Takhle to nemůžeme nechat!“ zlobil se Čimčarára. „Za ní! Nemůže hnízdit daleko!“

A vyletěli.

„Počkejte, muším vám ještě něco říct!“ křičel za nimi Helix. Chtěl jim ještě sdělit něco podstatného, ale bratři vrabci se ani neotočili. Hlemýžď chvíli uvažoval, jestli je má zkusit dohonit. Rychle to zavrhl. Stěhování je důležitější. Ještě by ho někdo předběhl.

Vrabčáčkové svištěli za kosicí. Na dešťové kapky dávno nedbali.

Náhle Čimčarára zabrzdil. Čimčim do něj narazil a oba spadli na tvrdou větev.

„Co děláš? Neumíš přistávat?“ zlobil se Čimčim, který se praštil do hlavičky.

„Tiše. Tamhle je,“ Čimčarára ukázal křidélkem před sebe.

A nemýlil se. Takových padesát vrabčích od nich, v hnízdě na sousedním stromě, seděla loupeživá kosice v plné kráse. I se zbytky žížaly. Jejich žížaly. Ládovala si je do hnízda.

„Dělá si zásoby. To jí neprojde!“ Čimčarára zahrozil křídlem.

Bráškové si dodali navzájem odvahy.

„Hej, to je naše žížala, zlodějko!“ Čimčarára se snažil nasadit co nejdrsnější tón. „Vrátíš nám ji dobrovolně?“

„Nemám čas se s vámi vybavovat,“ odvětila rychle kosice.

To už vrabčáčci doletěli těsně k jejímu hnízdu. Čimčim si všiml jako první, co se žížalou provádí. A rázem se za oba zastyděl.

„Čime, podívej,“ zastavil útok. „Ona si vůbec nedělá zásoby. Krmí malinkatá ptáčátka!“

To už vše viděl i Čimčarára. Ještě před chvílí byl stejně rozčepýřený jako jeho bráška. Teď zjihl.

V hnízdě se natahovalo šest hladových krčků. Šest hladových zobáčků. Šest kosátek holátek. A neustále pištěla. Ztichla, jen když polykala sousto. Na okamžik. Co je pro ně jedna žížala? Ze které navíc už nic nezbylo... Po jídle zůstane jediné – hlad.

„Letím pro další. Jestli chcete pomoct, pohlídejte malé,“ jen to dořekla, zmizela v listoví.

Pohlídat malé? No proč ne. Bráškové to vzali jako výzvu. V jejich hnízdě pod okapem se přece ještě nedávno starali o dva menší bratříčky a sestřičku. Nemůže na tom být nic těžkého.

Jenomže bylo. Na rozdováděné hnízdo nezabíralo nic z jejich osvědčených triků. Pištění neustávalo.

„No tak, nebrečte. Maminka se za chvilku vrátí. I se žížalou,“ zkoušel to Čimčim.

„A kde vůbec máte tatínka?“ vyzvídal Čimčarára. Tu hnízdo konečně ztichlo. Ale jen proto, aby vzápětí začalo pištět ještě hlasitěji.

Čimčim se obrátil na ptáčátko, které vypadalo ze všech největší: „Vy nemáte tatínka?“

Malé holátko odpovědělo tenounkým hláskem: „Máme. Ale odnesla ho kočka.“

Bratři vrabci se na sebe vyděšeně podívali. Kočka! To je špatné. Hodně špatné. Avšak nesmí na sobě dát nic znát. Ne před tou drobotinou.

Ta se znovu rozkřičela:

„Tatínek je statečný.“

„A nádherně zpívá.“

„Nejstatečnější na světě!“

„Kočka dostane na frak,“ pištělo jedno kosátko přes druhé.

A pak už vrabčáčkové vůbec nevěděli, jak je uklidnit. Naštěstí přiletěla kosice. S další žížalou. Hnízdo konečně ztichlo.

„Vy jste mi tedy dárečkové. Takhle je rozezpívat. Vždyť teď o nás vědí ve všech okolních lesích. Už mi raději nepomáhejte,“ zpražila je slovem i pohledem. Kvapně rozdělila žížalu a šup pro další. Vrabčáčkové tentokrát za ní.

„Počkejte. Je nám líto, že jsme na vás prve vyjeli. My jsme nevěděli, že… Nevěděli jsme…,“ Čimčarára ani nevěděl, jak se vyjádřit.

„Že mého starého kosa odtáhla kočka? Však on se vrátí. Vždycky si se vším poradí,“ pokoušela se uklidnit.

„Ale kočka je přece nebezpečná,“ odvětil Čimčim.

„To můj muž taky!“ nedala se zviklat.

„O tom není pochyb,“ přitakával Čimčarára. „Ale co zmůže proti kočce? Sám? Když mu půjdeme na pomoc, budeme v přesile. Jeden náš známý nám povídal, že společnými silami lze dokázat víc. Společně se můžeme postavit i kočce.“

„Já bych mu šla na pomoc. Ale cožpak se můžu hnout od maličkých? Však jste to viděli,“ povzdechla si.

„Kdy se to stalo?“ hrál si Čimčarára na detektiva.

„Dneska brzy ráno. Chytila ho do tlamy, zatímco číhal na žížalu. Když ho odnášela do svého doupěte, tak celou cestu křičel, ať se nebojím, že se vrátí,“ kosice měla ten okamžik v živé paměti.

„To je dobré znamení. Žije a chce bojovat! A kde má ta kočka hnízdo?“

„Hnízdo? Myslíš doupě. Za naším lesem je louka a na té louce seník. Tam si ho odnesla,“ pravila se slzou na krajíčku. „Jestli ho přivedete, nachytám vám víc dešťovek, než si dovedete představit!“

A aby jim dokázala, že to pro ni bude hračka, vytáhla ze země jakoby nic další žížalu. „Hodně štěstí,“ popřála jim. „A dávejte na sebe pozor,“ jako každá maminka o ně měla starost. Pak odletěla za svými ratolestmi.

Čimčim se podezřívavě podíval na svého staršího bratříčka: „To jako vážně? My ho poletíme zachránit? My?“

„Musíme to zkusit,“ byl pevně rozhodnut Čimčarára. „Viděl jsi ta holátka. Potřebují tatínka. Třeba ještě není pozdě!“

„Ale jak to chceš udělat?“ vyzvídal Čimčim.

Čimčarára si dal s odpovědí načas: „Ještě nevím. Napřed musíme zjistit, co je to kočka!“

„Ta plakala, že by še kámen uštrnul,“ ozvalo se zpoza kamene. Ale bratři vrabci už moc dobře věděli, že to není kámen, nýbrž hlemýžď Helix ve své ulitě. „Ždá še, že budete potřebovat mou pomoč,“ dodal a vystrčil růžky.

„Helixi, jak ty bys nám mohl pomoci?“ podivoval se Čimčarára.

„Pro žačátek mám informače, víš? Ráno jšem potkal kolegu, čo še štěhoval od toho šeníku. Když jšme še míjeli, vyprávěl mi moč dlouže o té kočče. Jmenuje se Štrakačka. A škutečně ši ráno přinešla koša. Živého. Znáte kočky.“

„Právě že neznáme!“

„Ne? Kočky ši totiž rády hrají. Jednou ši koulela i še mnou. Jako š kuličkou. Žrovna tahle Štrakačka. Potvora! Měl jšem doma všechno všečičko vžhůru nohama. A š tím košákem ši prej hrála taky. Pěkně dlouho. Až jí nakonec utekl.“

Vrabčáčci se zaradovali: „Ale to je skvělá zpráva, pane Helix!“

„Ne tak dočela,“ zkazil jim opět dobrou náladu. „Podařilo še mu šice utéčt, ale ne moč daleko. Šchoval še do nějaké díry, a jedinou čestu ven hlídá Štrakačka. Ale š tou ši poradíme! Víš, jak še řekne latinšky kočka? Feliš. Bude to šouboj Helix veršuš Feliš!“ vykřikl a vyrazil. „Leťte, ať na váš pak nečekám.“

Čimčarára zakroutil hlavičkou. Nene. S Helixovou pomocí počítat nemohou. Určitě ne letos.

„Vzhůru na Strakačku!“ zvolal a záchranářské duo Čim a Čim vyrazilo. Letěli bez jediného pípnutí. Cestou přemítali, jak to provedou. Ale seník se nacházel nedaleko, a tak moc času na přemýšlení neměli, a tudíž ani na nic nepřišli.

Stavba vypadala podobně jako stodola, pod jejímž okapem vyrůstali. Přistáli na kraji střechy a rozhlédli se. Ačkoli kočku nikdy předtím neviděli, okamžitě ji poznali.

„Ta je obrovská,“ špitl Čimčim. „Vidíš ty její zuby?“ dodal a rozklepal se.

Čimčarára měl taky nahnáno, ale navenek zůstával klidný. Musí jít příkladem.

Kočka seděla u díry ve stěně seníku. Přímo pod nimi. Zatím si jich nevšimla. Byla podivně strakatá a vrtěla svým dlouhým ocasem. Strkala packy do otvoru, snažila se kosa vytáhnout. Přitom se mlsně olizovala. Nebylo pochyb, co s ním má v úmyslu udělat.

„Tiše,“ šeptl Čimčarára a oba bratři se zaposlouchali. Z otvoru se k nim nesl krásný zpěv. Avšak velmi, velmi smutný. Píseň na rozloučenou.

A nádherně zpívá. Jeho děti měly pravdu.

„Musíme ji odlákat od té díry,“ pravil Čimčarára. „Moc času nezbývá. Zkusím nad ní proletět.“

„Buď opatrný!“ strachoval se Čimčim.

Jak Čimčarára řekl, tak učinil. Létal nad kočkou sem a tam, čimčaral na ni největší vrabčí nadávky, které znal. Strakačka se však vyrušit nenechala. Jen na chvilku zvedla hlavu. Pak mávla packou, nějaký malý vrabčák ji nezajímá.

Čimčarára se vrátil na střechu.

„Kdepak. Ta se řídí heslem: Lepší kosák v hrsti než vrabec na střeše,“ zhodnotil své marné snažení.

Čimčim si pamatoval, že jim to maminka říkávala jinak. Ale nechal to být. Na něco totiž přišel.

„Mám nápad,“ pyšnil se.

„Povídej!“ vybídl ho bráška.

„Sedíme na něm,“ naznačil.

Seděli na okapu. A do toho stékala ze střechy voda. Spousta vody.

Čimčaráru to taky trklo: „Ucpeme okap!“

„Přesně tak!“ zaradoval se Čimčim. A shrnul svůj plán: „Kočka leží přímo pod okapem. Když ho ucpeme, proud vody poteče rovnou na ni. A to ji odežene.“

Aby se ucpal okap, je do něj třeba naházet spoustu smetí. A zrovna na tohle jsou vrabčáčkové nejlepší odborníci. A tak nosili větvičky různých tvarů a velikostí. A taky listí, stébla trávy a vůbec vše, co našli. Menší kusy pěkně každý sám, s těmi většími si pomáhali. Netrvalo dlouho a voda neměla kam odtékat. Hromadila se v okapu a za chvíli dosahovala po okraj.

Zato kosí píseň už nebylo skoro slyšet. Vrabčáčkové se obávali nejhoršího. Naštěstí pršelo čím dál silněji.

Konečně bylo vody tolik, že se přelila přes okraj! Přímo na cíl! A ze strakaté kočky byla najednou kočka mokrá. Uskočila stranou. Kočky se nerady koupou.

Podívala se nahoru, kdo že jí to namočil kožich. Vrhla na vrabčáčky pohled plný zloby a nenávisti. Oči jí zlostně zasvítily.

Její nepozornosti využil kos. Vylezl z díry a dal se na útěk. Dvakrát povyskočil, roztáhl křídla, párkrát s nimi zamával. Na okamžik se vznesl, ale hned zase spadl zpátky na zem.

„Něco je špatně,“ vyhrkl zděšeně Čimčim.

Kočka už byla své oběti znovu v patách. Kos stále nemohl vzlétnout. Navíc kulhal. Musí mít zlomené křídlo, domyslil si Čimčarára.

„Zkusím tu kočku nějak odlákat. Ty mu běž na pomoc, Čime a…“

Ale Čimčim už vedle něj nestál.

„Tentokrát ji odlákám já,“ křičel v letu. Nebo spíš v pádu. Řítil se kolmo dolů. Odborník na pády. Dopadl kousek od kočky. Nehýbal se. Předstíral mrtvého. Jen jedno očko nechal pootevřené, aby viděl, jestli jeho plán zabere.

Zabral!

Kočka ho zbystřila hned. Zastavila. Musela se rozhodnout. Belhající kos, nebo nehybný vrabčák? Zvolila druhou možnost.

Lepší vrabec v hrsti. Tak to bylo!

Čimčarára slétl na zem. Hned vedle kosa. Zatím neměl nejmenší tušení, jak dostane takový kolos do vzduchu.

„Musíte vzlétnout! Zkusím vás nadnést!“ Myšlenka dobrá, ale k provedení mu chybělo minimálně deset dalších vrabčáků.

„Co to vyvádíte? Dostane nás všechny. Neměli jste se do toho plést“ hvízdal kos.

„Tak pozor! Zachraňujeme vůbec správného kosa?“ zapochyboval naoko Čimčarára. „O tomhle jeho děti tvrdily, že je statečný? Tak to jsme se asi spletli. To jste nebyl vy.“

„Moje děti říkaly, že jsem statečný? Vy jste s nimi mluvili?“

„Nejstatečnější na světě,“ začimčaral Čimčim. Už nad jejich hlavami.

Jakmile kočka nakráčela do jeho těsné blízkosti, rychle vystartoval. Frnknul jí přímo před nosem.

Získal pro ně drahocenný čas. Teď však Strakačka mířila opět k nim. A prskala u toho vzteky. Přikrčila se k poslednímu skoku...

„To říkaly? Děti moje! Já jsem statečný!“ zatnul zobák, zamával křídly. Jednou, dvakrát. Odlepil se od země, nepřestával mávat a tentokrát to vyšlo! Na poslední chvíli. Kočka skočila do prázdna a natloukla si čumák.

Trojice ptáčků letěla co nejrychleji do lesa, kde se ukryli v hustých větvích.

Nemuseli ale pospíchat. Strakačka je nepronásledovala. Stáhla ocas a zalezla do seníku. Taková potupa. Jen počkejte příště! Spřádala v hlavě pomstu.

To v lese panovala o poznání lepší nálada.

Kos nevěděl, jak bratrům vrabcům poděkovat: „Zachránili jste mi život. Už jsem to chtěl vzdát, ale kvůli mým dětem jsem nemohl. Díky, že jste mi dodali sílu bojovat. Jak jen se vám odvděčím?“

„Nijak. Hlavně si příště dávejte pozor. A odměnu už máme stejně slíbenou od vaší ženy,“ vysvětloval Čimčarára.

„Ale proto jsme to nedělali,“ nechal se slyšet Čimčim.

I přes svoji skromnost odměnu stejně dostali. Hned po šťastném shledání jim kosice chytila dvě tučné žížaly. Vrabčáčkové nechali rodinku oslavovat. Odnesli si výslužku na nedaleký dub a dali se do hodování.

„Ty, brácho, mně ty žížaly nechutnají,“ přiznal se Čimčim po pár soustech.

„Mně taky ne,“ Čimčarára na tom byl zrovna tak.

„Ty, Čime, a živí se vrabci vůbec dešťovkami?“ zapochyboval.

„Já bych řekl, že ne, Čime. Maminka nám přece žádné nenosila. Tak poleť. Najdeme si raději nějaká semínka.“ A Čimčarára už byl ve vzduch, Čimčim hned za ním.

„A musíme se taky podívat po tom sluníčku,“ křičel za bráchou.

To se jim však ten den najít nepodařilo. I takové dny jsou. Navečer se ochladilo, ale je hřálo pomyšlení, že se jim podařilo přelstít jejich vůbec nejvíc úhlavního nepřítele. Když budou spolupracovat, nikdo si na ně nepřijde. Pochopili, že dva jsou víc než jeden.

Dlouho po setmění dorazil k seníku hlemýžď Helix. „Klučí, tak jšem tady. Už můžete vyléžt. Ta kočka še mě bála a utekla.“

Jedinou odpovědí mu bylo kočičí kýchnutí.

Nic z toho už bratři vrabci neslyšeli. Dávno totiž spokojeně pochrupovali.

 

Bratři vrabci

Kapitola první 
Čimčarára a Čimčim a jejich první let

Kapitola druhá
Jak Čimčarára a Čimčim přelstili kočku

Kapitola třetí
Jak Čimčarára a Čimčim začali chodit do ptačí školy