Hru 2 v 1 (Dva v jednom anebo taky pro někoho Dva v jedný) jsem napsal, když mi bylo sedmnáct. Jedná se o mou prvotinu. Poprvé jsme tento kus sehráli loni a to pod hlavičkou DS Pomeranč ze sna - stalo se tak na den mých dvaadvacátých narozenin, které slavím 5. 5.
Letos jsme se k této hře vrátili a s trošku jiným obsazením ji nastudovali znovu. Tentokrát už jako DS 4 pod peřinou. Z původního týmu jsme zbyli: já, moje sestra Alena, básník Radek, herečka Věra a rejža Orry (a částečně i David Kozák).
Týden před premiérou jsme se rozhodli sehrát představení na venkově. V Hrobě. Dohodli jsme se s Péťou Stolařem a 9. 5. vyrazili do jeho krásně zrekonstruovaného divadla. Někteří z nás (ti, kteří ještě neuměli text) doufali, že vesnice dostojí svému jménu, že bude v hledišti mrtvo. Nakonec bylo tak polomrtvo. Přišlo dvanáct mučedníků a Míša Závodná. Diváci se ale posadili nesmyslně až do zadních řad (asi se báli, abychom je nepoprskali), takže kontakt z obecenstvem byl minimální - ticho jako v Hrobě.
Nutno říct, že tato předpremiéra nám hodně pomohla. Zjistili jsme, že to vůbec neumíme. Začali jsme o to intenzivněji zkoušet, takže vystoupení, které se konalo neděli na to, bylo úplně o něčem jiném, než ten pohřeb v Hrobě. Do sálu se nahrnulo něco kolem stovky lidí (někteří už podruhé).
My, herci DS 4 pod peřinou, jsme podruhé v životě okusili prkna velkého sálu Krušnohorského divadla Teplice. V dubnu jsme zde sehráli adaptaci belmondovské komedie "Veselé narozeniny".
Scéně dominovaly dveře. Trčely jen tak v prostoru. Další věcí, které diváka trkla do čela, byl nepořádek. Využili jsme všechno, co jsme po divadle našli (plus obsah Háskovo kapes). Chtěli jsme z venku uzmout i jednu popelnici, ale uvědomili jsme si, že by to pak v divadle dosti nevábně zapáchalo. Čurbes byl všude i bez ní.
Sedm hodin deset minut. V hledišti chvíle napjatého očekávání, za oponou si "lámeme vazy" a kopeme se pro štěstí. Konečně třetí zvonění. "Tak to je ono," zahajuje mazaný Jeremiáš hodinu a půl trvající představení. Hra se dostává do tempa. Obecenstvo se dobře baví, alespoň mi to tak připadá.
Největší zádrhel nastal v poslední scéně, kde otvírám šampaňské. To samosebou na zkouškách neděláme, neboť ještě nemáme tak bohatý fond. Ruda koupil na představení rychlé špunty. Chvíli mi trvalo než jsem si poradil se složitým otevíracím mechanismem. Trochu jsem s tím předtím házel, takže se stalo, co se stát muselo. Ledva špunt z hrdla vystřelil, vytryskl za ním mohutný gejzír. Vše v mém blízkém okolí bylo najednou mokré.
Nejhůře to odnesl chleba, na který si už brousil zuby Radek Hásek. On totiž hlásá větu: "Jídlo, které po představeních 4 PP zbyde, patří mě." Při Veselých narozeninách dojídal chlebíčky - při děkovačce. Ztrátu chleba jsem komentoval slovy: "Tak máme po chlebu."
Toto představení bylo první pro Rudu Pokorného, Štěpánku Jelínkovou a první větší štěk si v kamenném divadle zahrál i Martin Ryba (na fotce je to ten, který nejsem já) - pouliční to herec a prodavač limonád z Filmového klubu. Ze svých pěti vět vynechal jen jednu. Ryba dostál svému jménu a mlčel jako ryba. Chvíle ticha v závěru však přišla vhod, divák alespoň mohl strávit, co se to před jeho zraky odehrává.
Po poslední oponě, aplausu a fanynkách jsme se dali do úklidu. Divadlo po našem odchodu vypadalo zase jako kulturní instituce a ne smetiště.
Večer jsme zakončili v družbě s přáteli v hospůdce U Královny Judity. Královna tam ale zrovna nebyla.
Scénář této komedie najdete zde.
