Na cestě do Maha aneb Kdyby ty pibily nebyly
Zápis z deníku - 21. 2. 2014 - Tulum - Mahahual
Dnes opustíme Tulum a zamíříme do městečka Mahahual. Než se tak stane, máme ještě pár hodin, abychom se seznámili s radostmi a strastmi zdejších obyvatel.
Například se nám podařilo zjistit, jak to tu chodí s dodávkami pitné vody. Tu zde totiž nezískáte pohodlným otočením kohoutku jako u nás. Nene, žádný vodovod zde nečekejte. To neplatí pouze pro tuto lokalitu, ale bezmála celé Mexiko.
Ráno se se najednou na ulici spustil ohromný povyk. Jako když se valí velká voda. A skutečně. Přijelo auto s velkými kanystry pitné vody. Kdo měl ruce a nohy, uchopil prázdnou nádobu a vyběhl před dům, aby za pár pesos koupil nádobu plnou. I nám se poštěstilo.
Na osprchování slouží voda z nádrží umístěných na střeše zvaných tinacos. Většinou se jedná o černé plastové zásobníky, do kterých se voda čerpá z cisteren přistavených na ulici, ale to jsme neviděli.
Po osvěžující snídani skládající se z mnoha druhů ovoce a čerstvého pečiva jsme vyrazili do místního obchodu s obuví. Lenka mi dělala tlumočnici a já si koupil to poslední, co jsem do své výbavy potřeboval - žabky. Krásný modrý. Ještě je mám schovaný. Smáli se mi, že větší už nemají.
Poté, co vrátíme kola a v půjčovně nám na oplátku vrátí naše pasy, nastává čas loučení. Naštěstí si u holek můžeme nechat věci, které vezeme navíc. Což se mě netýká, ale ostatní tuto nabídku kvitují a využijí. Chystáme se zde náš okruh uzavřít, a pokud to bude možné, ještě jednou přenocovat. Někdy za dva tři týdny máme odlet do Ciudad de México. Ale co bude zítra? Kdožpak ví…
My tušíme, že budeme v Mahahualu. Doporučili nám to. Ale nejvíc se nám stejně líbí, jak to slovo zní. Krásný jazykolam. No zkuste si ho říct několikrát za sebou. My zkusili a rozhodli se pro zkrácené Maha. Dělí nás od něj nějakých 225 km. K našemu zklamání tam však nemíří žádný autobus. Poradíme se s mapou a chvilku na to nastupujeme do busu jedoucího do Chetumalu. Naší cílovou destinací je nevelká vesnička Limones, za níž se nachází křižovatka, na které uvidíme, co dál.
Po chvilce si všimneme, že pod našima nohama napříč celým autobusem teče voda. Nejprve se divíme, kde se bere, jestli náhodou nepraskla nějaká láhev, ale netrvá dlouho a záhada je vyřešena. Stačí se otočit a nehledat zdroj na zemi. Voda je v okně, které má dvojité sklo. Vypadá jako obří akvárko. Prasklé obří akvárko. Opustili jsme moře, ale aby nám to nebylo líto, vezeme si kus s sebou. Trošku se bojím, aby se nevylil celý obsah plovoucího okna… mé úvahy však přeruší Lukášek, když náhle začne zpívat: “Kdyby ty pibily nebyly…” a to se chytne. Rázem máme putovní hymnu! Nebo teda alespoň začátek.
Ale ty klimatizované autobusy. To je děs. Venku vedro k zalknutí, v buse jak v lednici. “To bude rána, až vylezeme ven,” poznamenávám.
A taky že jo. Když jsme v Limones vystoupili, vedro nás praštilo pořádně přes čumák. Výheň. Moc dlouho jsme se nerozhlíželi a nechali Limones za sebou. Ostatně sestávalo jen z několika porůznu stlučených domků a spousty křivě stojících sloupů elektrického vedení. Od pláže nás dělilo nějakých 60 kilometrů. Samozřejmě že jsme se je nechystali ujít pěšky, i když zabloudit bychom nemohli. Cesta to není komplikovaná. Akorát jedna zatáčka, jinak pořád rovně. A to tak že úplně. Ale pěšky v žádném případě. Poradili nám, že za křižovatkou po silnici do Maha jezdí čas od času colectiva, tak ať si nějaké chytneme. Kolem Playa del Carmen a Tulumu jich jezdila spousta. Tady jako na potvoru moc ne. Konec světa? Osmička na stupnici od jedné do desíti.
Colectivo je zde celkem rozšířený druh dopravy. Doplňuje vytížené autobusové linky a míří právě i tam, kam se busem nedostanete. Nejsou vůbec pohodlné, alespoň ty naše nebyly, ale dostate se, kam potřebujete a to je hlavní. Jedná se o dodávky různých značek, různého stáří. Naše první mexické colectivo patřilo k těm starším. Seděl jsem v předposlední řadě vedle Gigiho. Společně jsme se kochali ubíhající jednotvárnou krajinou za okny. Vegetace postupně řídla, stromy se měnily v keře, pak chvilku planina, nějaká usedlost... v pravidelných intervalech jsme míjeli sloupy vysokého napětí. Když musel řidič poprvé a naposledy otočit volantem, věděli jsme, že jsme ve třetině cesty.
V Maha jsme vystoupili vedle vyprahlého fotbalového hřiště s miniaturní tribunou o rozměrech čtyři krát dva metry. Měla čtyři řady.
Jako první ze všeho jsme si městečko Maha jen tak hala bala prošli. Hned jsme věděli, že se nám tu bude líbit. Hotel, občerstvovna i pláž všechno kousíček od sebe. Nejvíce nás zajímala pláž. Na ní nás uvítal jednooký plyšový opičák - zřejmě místní maskot, říkal jsem si. A kousek od něj nápis:
“Welcome to Mahahual
Little drinkin´ town
With a divin´ problem”
Jsme dobře, řekli jsme si.
A pod tím:
“No trabaje en horas de beber”
Což jsem pochopil i bez lekcí španělštiny.
Korunu tomu ovšem nasadil nápis:
“Water bad/Beer good”
Což jsme ostatně vyzkoušeli a nemohli jsme jinak, než dát nápisu za pravdu. Schylovalo se k večeru, tak jsme na chvilku zanechali kochání a ochutnávání a šli se ubytovat. Dostali jsme pokoj bez oken. Ale co, na přespání přeci člověk okna nepotřebuje.
Pak jsme si uvědomili, že už máme nějakou dobu hlad. “Kdyby ty pibily nebyly….” Jenomže naštěstí byly.
Vyhlídli jsme si občerstvovnu Loncheria “El primo”, která se nacházela přímo naproti našemu ubytování. Takový bufet s televizí, ve které neustále běžely mexické telenovely. Zachutnalo nám tak, že jsme pak už ani nikam jinam jíst nechodili.
Ubytovaný a nadlábnutý jsme se vydali zpátky na rajskou pláž rozhodnutý si večer pořádně užít. A taky že jo!
