„Kia ora.“
Čimčim minul nápis, který mu nic neříkal. Zamyslel, co by mohl znamenat a chvilku nedával pozor na cestu. Najednou se předním objevil Čimčarára a letěl přímo proti němu. Rychle mu však došlo, že to není jeho o zobáček větší bráška, ale on sám.
Čimčim!
Spatřil svůj vlastní odraz!
Od čápa Hnáta si pamatoval, jak nebezpečné je spatřit svůj vlastní odraz.
Rychle změnil směr. Křidýlkem zavadil o něco dřevěného, ale žádný náraz se nekonal. Uff, oddechl si vrabčáček.
Rozhlížel se kde je.
Odevšud se k němu linuly prazvláštní pachy, kolem byla spousta různobarevných dvounohých zvířat, o kterých věděl, že se jim říká lidé. Moc dobře je znal ze stavení, pod jehož okapem se vyklubal na svět.
Koukali na něj. Čimčim zabral křidélky, ale už zase musel změnit směr, protože se před ním tyčila skalní stěna. Byla úplně rovná. Tatáž stěna byla i nad ním, i pod ním. Byl v pasti. Zmateně poletoval nad hlavami lidí, kteří si ho už přestali všímat a věnovali se svým pachům.
Kudy ven?
Věděl, že je důležité zachovat chladnou hlavu. Čáp Hnát vždycky říkal: „V případě nebezpečí musíš zachovat chladnou hlavu, sic rychle vychladneš!“
Kudy ven? No přeci tudy, kudy vletěl dovnitř, došlo mu. Začal hledat otvor, kterým se do pasti dostal. Jedna skalní stěna se od všech ostatních lišila, byla světlejší. Tudy vletěl dovnitř! Zaradoval se a zamířil k ní.
Jenomže moc rychle a zbrkle. Už už si myslel, že je venku, když tu se objevil jeho vlastní odraz! Už nestačil zareagovat a narazil. Vrabčáčkovi se zatemnilo před očima. Nemohl ovládat křídla a cítil jak padá a padá...naštěstí ne dlouho. Dopadl sice tvrdě, ale přežil! Rychle se oklepal a chtěl vyletět. Prostor, do kterého zapadl byl však hodně úzký. Sotva mohl mávnout jedním křídlem. Z obou stran byla ta průhledná věc, ve které se předtím viděl. Teď byl teprve v pasti.
Zkoušel se dostat na svobodu. Marně. Docházely mu síly.
Tu si všiml, že jedno dvounohé zvíře, se k němu snaží dostat. Co mu chce? Určitě je v jeho pasti a teď ho sežere! Zhrozil se, zpanikařil a rozhodně nezachoval chladnou hlavu. Člověk ho chytl do ruky a vytáhl ven. Čimčim bojoval. A bojoval tak usilovně, až se z ruky vysmekl. Uff, byl zase na svobodě! Ale ne tak úplně. Zmateně poletoval nad hlavami lidí. Nevěděl, co dělat. A než něco vymyslel, zase se objevil jeho vlastní odraz. Bum! A byl tam, kde předtím.
To je konec! Teď ho sežerou!
A skutečně netrvalo dlouho a zvedl se další člověk. Čimčim zavřel očička. A člověk byl pryč. Čimčim otevřel očička. A člověk byl blíž. Čimčim zavřel očička. A člověk byl pryč. Čimčim otevřel očička. A obrovský člověk stál nad ním a natahoval k němu ruce. Naštěstí je měl tak velké, že se k němu nemohl dostat.
Čimčima napadlo použít starý dobrý trik. Hrát mrtvého.
Starý dobrý trik se jako dobrý neukázal. Člověk ve svém snažení dostat se k němu totiž pokračoval. Navíc si vzal dřívko a šťouchal do něj. A to už se zvedl další člověk a pomáhal tomu prvnímu.
Nebylo kam utéci. Člověk ho pomocí dřívka vytáhl a uchopil do pevného sevření. Čimčimovi bušilo srdíčko! Sevření bylo sice pevné, ale nebolelo.
Co když ho nechce sežrat? Co když mu chce pomoci?
Přestal se vzpouzet. Stejně nic udělat nemohl.
Člověk ho zvedl ke své tlamě. Čimčim viděl, jak ji otevřel. To je konec... Ale nesežral ho. Něco mu řekl, ale podivnou řečí, které nerozuměl ani pípnutí. Pak ho člověk prostrčil onou průhlednou stěnou, otevřel dlaň…
To už Čimčim na nic nečekal. Zamával křidélky a frnk za Čimčarárou.