19. a 20. října – Odlet a první den v KL
Nebyli jste nikdy v Asii? My nedávno také ne, ale teď po necelých dvou týdnech v Malajsii víme jedno: rozhodně se sem vrátíme! Takže jestli jste na tomto kontinentu ještě opravdu nebyli, tak rozhodně jeďte. Je tu spousta milých lidí, se vším vám poradí, pomůžou, takže nehrozí, že byste třeba zabloudili.
Dobré a levné jídlo je tu doslova na každém rohu. Ano, jídla jsou trochu ostřejší, ale já si třeba rychle zvykl. Města se tu rychle rozrůstají na velkoměsta, velkoměsta se rozrůstají na obrovské aglomerace, a to nejenom do šířky, ale i do výšky. Jsou tu spousty neprostupných pralesů i rozlehlých čajových plantáží. To jen chabý výčet toho, co jsme tu zatím viděli. Ale jak to celé začalo?
V Malajsii jsme se vlastně vyskytli naprostou náhodou. Náš cíl cesty je totiž ještě mnohem dál, až na Novém Zélandu. To už skoro ani nejde dál. No právě. Ta dálka. Strávit v letadle celý den se nám nechtělo, a tak jsme se rozhodli si cestu trochu rozdělit. Měli jsme vybraných několik lokalit na tzv. stopover (tedy, že v místě, kde přestupujete z letadla na jiné letadlo nějakou dobu zůstanete a pobudete). Při pořizování letenky do Aucklandu však byly k mání za výhodnou cenu jen Peking, Hongkong a Kuala Lumpur. Nakonec jsme zvolili Kualu Lumpur. S tím že strávíme několik dní v této rychle se rozvíjející zemi. Letenky nám zařizoval Olda Thér, kterého pro cesty na Zéland můžeme vřele doporučit.
Naše cesta započala na Letišti Václava Havla velmi brzo ráno. Protože jsme zde museli být už ve 4:50 (a raději ještě dříve), nemělo ani cenu chodit spát. S takovou cestovní horečkou bychom stejně neusnuli.
První letadlo nás vzalo do Londýna, kde jsme přestoupili na let Malaysia Airlines MH3 směřující už přímo do Kuala Lumpur. Na této lince létají Airbusy A380, největší dopravní letadla světa. Mají dvě patra, tři desítky členů palubního personálu a vejde se do nich přes 500 pasažérů. Letadlo je to sice obrovské, ale místa na nohy tam je stejně zoufale málo. Více ho mají nejspíše v horním patře, jenže tam nás nepustili.
Letěli jsme zhruba 11 hodin a jinak poklidný let znepříjemnily (ale to značně výrazně) nemalé turbulence nad Indickým oceánem. Když jsme přistávali, byla akorát bouře. Naštěstí v dáli.
Přistáli jsme však bezpečně, jediným problém byly zalehlé uši. Pokud bychom neměli stopover, akorát bychom v rámci Terminálu M přestoupili na let MH131 a pokračovali na Nový Zéland, před námi však byly necelé dva týdny v Malajsii. Stanuli jsme poprvé na asijské půdě a začali nasávat informace, jak to tady chodí, co všechno je jinak.
Přes imigrační jsme prošli bez nejmenších problémů, do pasu jsme dostali vízum na 90 dní a hurá pro zavazadla. I ta přežila cestu bez úhony. Teď už jsme mohli letiště opustit a vydat se do města, kde na nás čekalo ubytování. Přímo v srdci Chinatownu.
Příliš moc plánování škodí, ale někdy není na škodu udělat si plán na pár dní dopředu. Rozhodně jsme nechtěli strávit celou dobu v KL, ale vyrazit i tak trochu po okolí. A tak jsme si ještě z před odletem udělali rezervaci napříč pevninskou částí Malajsie. Tři noci v Kuala Lumpur, dvě noci v Cameron Highlands, tři noci v George Townu na ostrově Penang, tři noci v historickém městě Melaka a poslední noc zpátky v KL.
Naše první ubytování se nacházelo na Jalan Sultan, kousek od místa, kde probíhají čínské noční trhy.
Letiště je od města vzdáleno asi 40 km, ale vede z něj mnoho cest. My se rozhodli využít vlaku KLIA express.
Stálo to něco kolem 40 RM. Existují jistě i levnější možnosti (GRAB, UBER), ale tahle patří nejspíš k těm nejrychlejším. Například nehrozí, že uvíznete v dopravní zácpě. Na KL Sentral jsme byli zhruba za 40 minut. A odtud už to bylo jen jednu stanici nadzemkou na Pasar Seni.
Pak nás čekala nejhorší část cesty, dojít pěšky do naše hostelu. On to byl sice jen asi jeden kilometr, ale v tropickém vedru, dusnu a se zavazadly? Nic příjemného. Navíc v pro nás zatím neznámém terénu. A terénu doslova. Kuala Lumpur je opravdu hodně rychle se rozrůstající, dynamické město. Neustále se zde něco staví, bourá, opravuje… navíc, a to je problém, s kterým se potýkají všechna námi navštívená malajská města, zde nemají téměř chodníky. A když už je náhodou mají, tak jsou využívány často jako parkoviště motocyklů či stanoviště stánkařů. A tak je lepší jít po silnici a uhýbat autům a motorkám (i když těm se uhýbá špatně, neboť jejich pohyb je nevyzpytatelný).
Do našeho prvního ubytování jsme zdárně došli, a i když bylo na ulicích rušno (a přímo před vchodem do hostelu byl stánek s občerstvením, z kterého se linuly všemožné pachy), tak uvnitř byl klid. Na recepci v prvním patře jsme zaplatili za naše tři noci a dostali klíče od pokoje 408. Dokonce tu měli i výtah, a tak jsme se nemuseli drápat po schodech.
Náš pokojík byl malý, ale za to útulný. Jeho vybavení sestávalo pouze z větráku, manželské postele a obrazu nad ní. Jediné okno směřovalo do chodby. Zakrýval jej závěs, který jsme ještě přichytili izolepou. Když se totiž pustil větrák, tak závěs vlál a z chodby bylo dovnitř vidět. Na jednu stranu bylo dobře, že jsme neměli okno ven. Kvůli komárům i neustálému ruchu. Na druhou stranu jsme zase netušili, jak venku je. Ale v každém patře byl naštěstí balkonek, z kterého jsme se mohli jít rozhlédnout.
Jenomže když jsme přijeli, moc rozhlížet jsme se nechtěli. Přistáli jsme totiž brzo ráno a v letadle se moc spát nedalo. Měli jsme za sebou dvě probdělé noci, a tak nám přišlo vhod, že jsme se mohli do pokoje nastěhovat dříve, než uváděl ubytovací řád, pustili si větrák a usnuli.
Probudili jsme se později odpoledne. Kvůli časovému posunu, který byl v té době 6 hodin, jsme měli rozhozené biorytmy. Rozhodli jsme se vyrazit vzhůru do víru velkoměsta, nebo alespoň po okolí našeho hostelu.
Prošli jsme si čínskou čtvrť a jelikož nám značně vytrávilo, zamířili jsme do jedné z restaurací na Kasturi Walk, kde jsme se poprvé setkali s pravou asijskou kuchyní.
Trochu ostřejší, ale výborná. Navíc jsme zjistili, že je tu jídlo v restauracích hodně levné. Za dvě jídla a nápoje jsme zaplatili kolem RM 17 (aktuálně je 1 RM lehce přes 5 Kč).
Ono je tu pro našince všechno hodně levné. Tedy až na alkohol. My si naštěstí dovezli tři flašky z domova.
Když jsme se večer vrátili na pokoj, první z nich jsme otevřeli, řádně se vydezinfikovali (vnitřně) a připili na úspěch naší cesty. A šli zase spát.
Na fotky z naší cesty se můžete podívat zde: Fotogalerie