Než jsme sehnali stálý zaměstnání, dělali jsme v Kanadě leccos. Začalo to tím, že jsme se zaregistrovali v pracovní agentuře na New Westminsteru. Zaškrtli, že jsme všeho schopný, nakoupili potřebný vybavení, jako pracovní boty, helmu, kladivo, reflexní vestu a tak a nabídky se jenom hrnuly. Byly to různý práce po celým Vancouveru a celým jeho okolí. Zavolali, řekli adresu a skoro pokaždý, že je to ASAP, později jsem vyluštil, že to znamená as soon as possible (teda co nejdřív).
Honili nás do Delty i na Annacis Island. Uklízeli jsme na stavbě mnohopatrovýho hotelu, kde ještě nebyl výtah. Vykládali mražený výrobky z kamiónů, kuřata pro celý Vancouver, a pak další stavba... všechno ASAP, všechno jinde. Nebýt navigace, tak jsme bez práce.
Nejlepší nabídka přišla zhruba po týdnu. Asi jsme se s Parasem osvědčili, tak nám paní v agentuře nabídla job snů. Toyota v Deltě. Úklid v továrně na výrobu disků (prostě kol) pro celou Severní Ameriku. A nebylo to ASAP, bylo to na každý víkend a celý víkend. Kývli jsme. A tím jsme si zrušili víkendy. Alespoň teda na celý květen.
Konečně tu byla sobota a před námi naše první směna v Toyotě. Nemohl jsem dospat. Na 22nd Street jsme museli přestoupit ze Skytrainu na bus, ale ouha. Vynechal! A tak jsme přišli hned první den s hodinovým zpožděním a propásli důležité školení. Kdo neví, tak Toyota je japonská firma a Japonci si na bezpečnost a školení vůbec dost potrpí. Nevěděli jsme, jestli se na nás zlobí, ale dali nám ještě jednu šanci. Jeden z nich se nám začal osobně věnovat a vše nám vysvětlil. Kde přecházet, jak se rozhlížet, co mít na sobě, kam se nesmí... a pak přišla už samotná práce.
No práce. Půlku směny nám ukazoval, jak se jednotlivé stroje čistí. Většinou byly německé výroby. A většinou nám to ukázal a šel hned čistit jiný typ, takže nám vlastně musel ukázat znovu. Ale nakonec nás k tomu taky pustil. Skvělý příklad globalizace: Češi v Kanadě čistí v japonské firmě německé stroje.
Najednou mě Japonec odvolal, měl pro mě úkol mimořádné důležitosti. Došli jsme zhruba doprostřed výrobní haly a ukázal mi jakousi jímku. Byla plná vody. Hodně kalný vody. Jestli to teda vůbec byla voda. Pak mi ukázal žebřík a díru, kudy se tam leze a že tu jímku společně vybereme. Tak jsem tam vlezl (on nechtěl), vody tam bylo tolik, že mi skoro tekla do bot. Podal mi kbelík a začali jsme ten hnus smradlavej vybírat. Tipuju, že jsme porušili dvě tři bezpečnostní pravidla. Ale nikdo nic neviděl. Pak řekl, že se to nečistilo pěkně dlouho. No děkuju.
Když jsme měli hotovo a já vylezl ven, oddechl jsem si, že jsme s tím sajrajtem nepřišel do kontaktu. Já ne. Ale moje boty ano. Moje docela nový pracovní boty. Pobyt v jímce je nadobro změnil. Změnily barvu, zkrabatěly, odpadl kus podrážky, po pár krocích další... Spočítal jsem si, že ještě pár hodin a vydělám si na nový.
Za to, jak odvážně jsem se zhostil úkolu mě nadřízený Japonec na konci směny pochválil. Tak aspoň něco.
Než jsme se nadáli (a vyspali) byla tu neděle a nástup na naši druhou směnu. Tentokrát jsme přišli včas! Mysleli jsme, že už nás nic nezaskočí, že všechno víme, ale ouha. V neděli se čistily pece! Takový ty velký, deset a víc metrů dlouhý.
V pátek je prostě vypnuli, přes sobotu nechali vychladnout a v neděli našli nějaký blázny, co do nich vlezli a pořádně je vyškrábali a vymetli.
Nebudu napínat. Těmi blázny jsme byli my, já a Paras. Steve, jeden ze stálých pracovníků, který si chodil víkend co víkend přivydělávat úklidem, nám to názorně předvedl. Japonci do pecí nelezli. Dostali jsme škrabku, něco na vymetání a museli jsme dovnitř.
Hned mi došlo, že sobota na vychladnutí nestačí, možná v úterý by v tý dlouhý černý trubce bylo příjemně. Všude popel, struska. Vedro, nedalo se dýchat. Pot ze mě jen lil. Oškrábat se to muselo po celým obvodu, tak to na nás padalo, brodili jsme se v tom. Co chvíli jsme se museli jít zchladit ven.
Ale čert vem to teplo, všudypřítomný popel a že to tou škrabkou zk... vůbec nešlo. Největší peklo byl vtíravý pocit, když jsem čistil nejzazší část pece. Východ byl tak daleko. Měl jsem strach, že mě tam zavřou, že se to nějakým nedopatřením spustí a... v takový díře je o pozitivní myšlenky nouze.
Ale zmákli jsme to! Sice jsme vypadali jak kominicí, ale hadry, co jsme měli na sobě, nebyly naštěstí naše. Hadry ne. Ale boty ano! Stěny pece byly horký tak, že byste si na nich mohly udělat omeletu no a to moje boty dorazilo. Prostě odpadl takový kus podrážky, že rázem byla vidět kovová špička. Docela nový boty, docela na vyhození. Jenom na stepování pak byly dobrý.
Nesmělo se tam fotit, tak zcela mimořádně jen ilustrační foto, ale odtamtud.