První ochutnávka Mexika
Zápis z deníku - 20. 2. 2014 - Tulum
Ta kola mě dostala. Ani ne jak vypadala, i když to vlastně taky, ale spíš že jsme je vůbec měli. Na mě čekalo zelený.
Hezky všechno naházet do košíčku na řídítkách, šlápnoudo pedálů a tradá se ubytovat. Jelikož se do košíčku vešlo všechno moje vybavení, nebyl to košíček, ale pořádný košík. Ideální kolo na nákup. A aby to jelo, muselo se do pedálů šlápnout pořádně. Přičemž mechanismus kola vždy vydal tak hlasitý zvuk, že jste ani nepotřebovali zvonek a všichni okolo vás o vás věděli. Ale jelo to, to je hlavní.
Zjistil jsem, že jsme ubytovaný u Hanky a Lenky, dvou Češek žijících už nějaký pátek v Tulumu. Právě ony dvě, plus Hančin přítel, ostřílený Belgičan Kenneth, nás nasměrovali, kam máme dál pokračovat. A to nejenom ten den v Tulumu...
My sice měli jakýs takýs plán, ale ten byl….no na rovinu, hodně obecný – prostě putování Yucatanem. Ale jelikož je tady toho k vidění tolik, je v podstatě jedno, jakým směrem a kam se jako první vydáte. Když ale máte nějaký cíl, je to přeci jenom o malinko lepší. Takže nám poradili třeba kouzelný Mahahual, kde jsme nakonec zůstali víc než plánovaný den, a pak dechberoucí Bacalar, kde jsme zakotvili ještě na dýl. Ale to všechno přijde na řadu až po Tulumu. Zítřkem počínaje. Teď si pojďme užít tu -Tulum!
Po seznamovacím kolečku v hodně přátelské alkoholem povznešené atmosféře a krátkém odpočinku jsme znovu osedlali kola a vyrazili na pláž s velkýma vlnama. Jakože fakt velkýma. Nakonec jsem se odvážil smočit i já, i když mi to doktorka kvůli stehům vůbec nedoporučovala. Plaval jsem se vztyčeným palcem. Jako kdybych světu hlásil: „Všechno OK.“ A bylo. Slaná voda má přeci léčebné účinky.
Kvůli těm fakt velkým vlnám jsem skvěle otestoval v Kanadě dolary vysoce oceněnou nepromokavou a voděodolnou náplast. Vydržela pár temp. Naštěstí jsem měl náhradní.
Po koupání v příjemně teplém Karibiku vzhůru do La Zebra.
To je klub s barem na pláži kousek dál jih. Poradily nám to holky. Od pláže s velkýma vlnama nějakých sedm kilometrů po úzké silničce lemované palmami a palmami a palmami. A palmavi. Na našich kolech to byla docela výzva.
Kola sice postrádala světla, i sebemenší náznak odrazky, ale zaprvé jsme k nim měli půjčené čelovky (a kdo měl dvě, měl rázem i zadní světlo a mohl skupinu jistit zezadu) a za druhé se smrákalo dost pozdě. Ale dlužno dodat, že jsme taky dost pozdě vyrazili. A nejeli moc rychle. Do La Zebra jsme se dokodrcali s padajícím soumrakem.
Stůl pod palmou a čtyři židle s nohama zabořenýma do písku. Víc jsme po úmorném šlapání nepotřebovali. Vlastně ano. Čtyři piva! Objednali jsme si Viktorky (Victoria – podle mého gusta nejlepší mexické pivo). Přinesli nám je i s limetkama. Od toho okamžiku jsme dostávali limetky ke všemu. Alespoň do vypuknutí limetkové krize, která nastane později během cesty a citelně nás zasáhne.
Zatímco nám stačily obyčejné židle, pro další tu byly připraveny čalouněná křesla, ba dokonce i postele. Postel na pláži s nohama zabořenýma do písku… Tady se musely dít při večírcích věci. Ale nebyl zrovna večírek, asi ještě moc brzo. Rychle jsem pochopil, že tady všichni ožívají nejdřív kolem desáté večer. To je najednou v ulicích, na náměstích a vůbec všude desetkrát tolik lidí. Někdy i hlava na hlavě.
Na pláži pod kokosy jsme se kochali západem slunce. Hodně kýčovitý západ slunce. Když zapadlo, rozsvítily se kokosy nad námi. Kýč vytlučený kýčem. Dopili jsme poctivě pivo a rozhodli se, že se najíme v městečku.
Silnička byla po setmění rušnější než před tím. O dost. S čelovkami to byl dost silný adrenalinový zážitek. Ne všechny fungovaly. Minimální krajnice, dost často žádná.
Cesta se vinula v těsné blízkosti moře. Chvilku byl například z jedné strany plot z klacků a z druhé příkrý sráz. Rovnou do moře. Potkat v tomhle úseku auta v obou směrech bylo dost o hubu. Ale zmákli jsme to. Jen Lence pořád padal řetěz.
Z naší čtveřice jsem byl v Tulumu jediný bažant já. Jediný přibyvší. Ostatní už tu nějaký ten den byli a měli tak zmáknuté, kde se nejlépe najíst.
Poprvé jsem okusil pořádně ostrou mexickou kuchyni – vzpomínám si, že tohle byl můj nejsilnější zážitek. Ještě teď se mi sbíhají sliny, když na to pomyslím! Tolik barev, tolik chutí. Tolik pro mě v ten okamžik nových názvů. Quesadilla, cochinita pibil, fajitas, guacamole… ale já bych snad dal zavděk i samotným kukuřičným tortillám!
Nejvíce mi v chuťové paměti utkvěl pibil. První jsem si dal v Tulumu na hlavní třídě. U stánku se dvěma provizorními stolečky. Snad jsem i pronesl větu: „Nic lepšího jsem nikdy nejedl.“ A šel si pro nášup. Každopádně závislost byla na světě! Od té doby bez pibilu ani ránu!
Kdo mi nabídne pravý mexický tacos cochinita pibil s koriandrem, jen tak se mě nezbaví.
Nakoupili jsme pár Viktorek na večerní posezení a plni dojmů a já i nových pojmů jsme se vrátili do mexického domku, který byl prostě tak akorát a my se do něj akorát vešli. Pokojíčky malinké, za to útulné. Domeček měl i malý dvorek, kam se tak akorát a vešel stolek a my kolem něj.
Popili, poklábosili, poplánovali… prostě pohoda.
Někde o pár uliček dále se konala česká party. V Tulumu žije zkrátka hodně našinců. Hanka s Lenčou nás zvali, ale my byli pořádně utahaný, tak jsme se omluvili. Sklidili jsme ze stolu a k mému překvapení si na něm ustlal Lukášek. Hodil si na něj matraci, která přečuhovala přes okraj. Ale jen mírně. Ubytovací kapacita domku byla zkrátka mírně překročena. Avšak spaní na stole má jednu velkou výhodu – nemůžete zaspat snídani.
Jen jsem kvůli Lukáškovi doufal, že nebude pršet. Přeci jenom byla zima. Únor. A teplota už klesla ke třicítce.
S Gigim a Lenkou jsme se odebrali do našeho pokojíčku. Spacák jsem v podstatě nepotřeboval. Maximálně jsem si jím mohl přikrýt hlavu, abych neslyšel ustavičné cvrlikání hmyzu, ale na to si brzo zvyknete. Alespoň já si brzo zvykl.
Můj první den v Mexiku dospěl ke svému konci. Nestačím si ani v duchu projít, co všechno se událo. Usínám s myšlenkou, že následující měsíc bude hodně zajímavý.
A byl.
