Z Cancúnu do Tulumu
„Každá cesta začíná tím, že zjistím, že bych mohl být někde, kde jsem ještě nebyl.“
Toho zimního slunečními paprsky prostoupeného dopoledne jsem poprvé stanul na mexické půdě. Pořádně horké mexické půdě. Po ledově chladné Kanadě dost citelná změna. Čas na aklimatizaci prakticky žádný.
Na letišti v Cancúnu bylo dost živo. Všichni natěšení na vytouženou dovolenou. Já mezi nimi. Sám, obtěžkán dvěma batohy a - jak se brzo ukázalo - ztracen.
Začala bojovka „Najdi svoje kamarády.“
Potřeboval jsem se dostat co nejrychleji do Tulumu, kde na mě čekal zbytek výpravy. Jak jsem později zjistil, čekání si Gigi s Lenkou a Lukášem krátili potápěním v jednom ze cenotů. Kolem Tulumu jich je plno. A můžu vřele doporučit.
Jenomže dostat se do Tulumu se ukázalo jako hodně tvrdý oříšek. I pro mě. Teda ne že bych byl nějaký velký cestovatel. Míst, kde jsem nebyl, je stále víc než těch, kde jsem byl. Většinou jsem spoléhal na to, že se domluvím anglicky. Což mi tady neprošlo.
Kdo neviděl mapu, malé vysvětlení. Z Cancúnu do Tulumu se jede stále směrem na jih. Stále podél pobřeží. Je to nějakých 130 km, zhruba v polovině se nachází letovisko Playa del Carmen. Předpokládalo se, že dorazím kousek po obědě. Jenomže ta snadná cesta se v mém podání dost protáhla a já nedorazil kousek po obědě, ale po večeři.
Problém nastal hned, jak jsem opustil letiště.
Nejdřív mě div neporazila vlna vedra a hned po ní tlupa taxikářů. Sesypali se na mě jak supi a hned spustili. Měli úžasnou vyřídilku a spoustu neodmítnutelných nabídek. Ale opravdu echt neodmítnutelných. Pokusil jsem se dostat z jejich obležení s tím, že na mě čeká amigo v Tulumu (nejspíš mi rozuměli jen amigo a Tulum). Moje slova byla voda na jejich mlejn. Sevření bylo čím dál těsnější. Nabídky ještě vyšponovali. Jeden do mě pořád hustil, že žádný bus do Tulumu neexistuje. Že není zbytí a musím jet s ním. Za 100 doláčů. Nu, to se mi nechtělo. Zvláště když jsem věděl, že ten bus prostě existuje. Jenom ho najít.
Jenomže se nebylo koho zeptat, protože každý byl v tom gangu taxíkářů. Nejspíš do něj patřil i policista u nedaleké závory se zákazem vstupu, za niž jsem se neodvážil.
Našel jsem telefonní automat a zkusil vytočit Lenky číslo. Dovolat se mi nepodařilo. Jen co jsem zavěsil, dostal jsem další neodmítnutelnou nabídku. Taxikáři o mě nechtěli přijít. Byli všude. Ať jsem se hnul, kam jsem se hnul.
Hodinu a půl po přistání a já stále na letišti. Začínal jsem si zoufat. Všichni ostatní spolucestující z letadla už měli nejspíš zabraná lehátka na pláži. Hotelových autobusů tu projela, zastavila, nabrala spousta. Jenomže ty mi byly taky nanic. Zůstal jsem ztracen v zemi, jejíž jazyk jsem neuměl. Dal jsem si kafe a…
... a to mě zachránilo! Kafe je největší spása. Zachrání vás, když nejvíc potřebujete. Napadlo mě zavolat operátorce. Číslo bylo na telefonním automatu. Měl jsem štěstí, uměla anglicky. Samo sebou že jsem s ní nechtěl řešit autobus do Tulumu, ale důvod proč se nemůžu dovolat. Sdělila mi, že důvodem je špatná předvolbu, kterou jsem měl poznamenanou. Snažila se mi sáhodlouze vysvětlit systém fungování předvoleb, ale já ji jen požádal, ať mi dá tu správnou. Vzápětí jsem ji měl a volal Lence. A světe div se. Úspěch! Spojení teda nic moc. Několikrát to vypadlo, ale měl jsem kartu za 100 pesos, takže to nevadilo. Konečně jsem se dozvěděl, kde je ukrytá ona vytoužená zastávka. Samozřejmě že existovala! Nacházela se za onou závorou, o které jsem se domníval, že značí zákaz vstupu. Jenomže to nebyl zákaz vstupu a ten týpek u ní nejspíš nebyl policista. Příště budu vědět.
Vyrazil jsem a skutečně. Kus za závorou se rozprostíralo autobusové nádraží. Krásný a vysvobozující pocit. Leč mělo to jednu vadu na kráse. V dohledu žádný autobus. Ba ani človíčka jsem nejdřív nespatřil. Pak jsem zjistil, že se pár lidí krčí ve stínu futuristicky vypadající stavby. Nádraží lehce připomínalo vesmírnou loď ze sci-fi filmu.
Uklidnilo mě, až když jsem našel něco na způsob jízdního řádu. Časy se ukázaly jako hodně orientační. Plus minus hodina. Nakonec se nás na zastávce pár sešlo a s menším zpožděním dorazil i autobus. Nečekal jsem takový luxus. Moderně vyhlížející, trochu jako Jančurův, jen nebyl žlutý, a klimatizovaný. Až moc. Sice ne do Tulumu, ale alespoň do Playa del Carmen, kde jsem měl přestoupit.
Byl jsem vysvobozen ze zajetí cancúnského letiště.
Cestou jsem pochopil důvod nemalého zpoždění. Mezi městy nejsou zastávky. Ale to neznamená, že zde bus nezastavuje. Naopak. Zastavuje naprosto všude. I na dálnici. Nabrali jsme i nešťastníky, kterým kikslo auto. Dokonce to chvilku vypadalo, že náš řidič vyskočí a pomůže s opravou.
Nejedeme rychle, protože co chvíli někdo vystupuje či přistupuje. Sice pomalu, ale jedu. A velmi levně. V přepočtu asi za padesát korun. Tohle je neodmítnutelná nabídka!
Cestu lemují naddimenzované vstupy do rozlehlých resortů či rančů. Sem tam z nich vyjíždí luxusní vůz, dovnitř i ven se trousí zaměstnanci. Pěšky nebo na kolech. Míjíme také několik vojenských hlídek.
Konečně vjíždíme do Playa del Carmen. Silnice se nejprve vine těsně nad městem, ale po chvíli z ní sjíždíme a noříme se do čím dál užších uliček. Dojedeme na místo. Konečná stanice! Vystupovat. Beru si své zavazadlo… už mám jenom jedno. Druhého jsem se zbavil během hledání nádraží. Vyrážím okouknout, v kolik to tak asi pojede. Zjišťuji, že někdy pozdě odpoledne a rozhodnu se vyrazit na průzkum okolí.
Opouštím nádraží a hledám nejkratší cestu k vodě. Stačí zahnout za roh, minout bílý kostelík, jenž zaujme oválnými tvary, znovu zahnout, projít krátkou uličkou plnou barů a jste u moře!
U Karibiku mě vítá hejno racků. Procházím se po pláži. Najdu si klidné místečko, kde není moc turistů a vychutnávám si pocit svobody. Rázem je po všech starostech. Dostávám se do správného časového pásma, kde není kam spěchat a kde nějaká minutka nehraje vůbec žádnou roli.
Jelikož jsem vůbec netušil, že tady ocitnu, tak jsem o místě nic nevěděl a byl jsem mírně řečeno v šoku. Až jsem z toho napsal do Čech tuhle zprávu: „Řeknu ti, je to tady krásný! Moc. Úplný ráj! A to jsem vlastně ještě nic pořádně neviděl a jen se "trmácel" a bloudil. Ale až jsem dobloudil na pláž v Playa del Carmen. Nikdy předtím jsem na podobné nebyl. Azurově modré moře, ten nejjemnější písek, blankytně modrá obloha a spousta a spousta sluníčka!“
Když koukám zpětně na fotky, tak jsem ani moc nepřeháněl. Playa del Carmen totiž bývá označována například jako srdce Mayské Riviéry, jak jsem zjistil později.
Dost ale bylo kochání! Je čas plus minus autobus a musím se vrátit na terminal turistica neboli maličké nádraží vedle kostelíka. Je tu autobus a je do Tulumu! Od této chvíle vychází vše naprosto skvěle. Až na písek v botách! Mám sálovky od Bati. Lepší jsem v Kanadě neměl. Dávám si do plánu, že neprodleně musím sehnat žabky.
Do Playa del Carmen se v závěru yucatánské části cesty ještě vrátíme. Uzavřeme zde celý velký okruh, budeme bydlet u indiánů a… ale to už zase předbíhám.
Teď jsme stále teprve na začátku.
Z Playa do Tulumu už je cesta bez komplikací. A v Tulumu? Nebudu vás napínat. Čekají tam na mě! Bojovku jsem zvládl! V mexickém ráji jsem našel svoje kamarády!
A mají pro mě hned překvapení.
Půjčili si kola.
To navíc je prý pro mě.
To ještě bude jízda!
Třetí kapitola – Z Cancúnu do Tulumu (rozšířená verze)
Aneb jak to dopadá, když najdete originál deník, který jste považovali za ztracený, dva dny potom, co jste to dali dohromady z hlavy. Včera mě navštívil Spajk a sešitě nadepsané „TROUBA“ jsem ten zápis našel. Přečetl jsem mu to a usoudil, že ho přepíšu i sem. Ono je to teda úplně to samé, co jste teď četli, ale moje bezprostřední reakce jsou možná drobátko jiné. Tedy…
Přiletěl jsem do Cancúnu. Z Vancouveru netypicky přes Toronto – za to levně. V Cancúnu mě chtěli naháněči nahnat do taxíků, které stály podobně jako letenka. Odolal jsem, ale dalo mi to zabrat.
Naštěstí se mi podařilo sehnat telefonní kartu a dovolal jsem se Lence, která mi dala instrukce, jak dál. Tůdle zlodějský taxikáři!
Potřeboval jsem dostat do Tulumu, kde na mě už pár dní čekal zbytek výpravy. Gigi s Lenkou, oba moc dobře znám a Lukáš, kterého jsem naopak neznal vůbec.
Do Tulumu nic nejelo, musel jsem vzít bus do Playa del Carmen. Tam jsem měl pár desítek minut na přestup. Nakonec se z toho vyklubaly dvě hodiny. Tak jsem si vyšel z nádraží. Trochu se projít. K mému údivu byla hned o ulici dál pláž s azurovým mořem a bílým pískem… má první karibská!
Se zpožděním ale přece jsem se dostal do Tulumu. A tam už na mě všichni čekali. K mému překvapení i s kolama. Jedno si půjčili i pro mě.
