Den první
Vancouver opouštíme z Pacific Central nádraží krátce po setmění. Jízda vlakem Canadian do Toronta bude trvat čtyři noci a tři dny. Před námi něco přes 4000 km.
Na nádraží jsem dorazil s předstihem, ale stejně jsem měl nakonec namále. Celý den jsem se loučil s Vancouverem a vybíhal vše potřebné k jeho opuštění. Zrušení telefonu jsem si nechal až na nádraží, protože prodejce na pobočce mi řekl, že je to brnkačka. Stačí zavolat a je to. Ale ouha. Půlku času do odjezdu trvalo, než jsem se proklikal ke správnému operátorovi. A ten mi pak řekl, že co chci, je nemožné. Že nelze vyrovnat závazky přes telefon. Jeden z nich je lhář! Potřeboval jsem ho zrušit, ještě než opustím město. Zároveň jsem potřeboval opustit město! Honem do vlaku. Strašně hodně vagonů. A mě s mými zavazadly hnali skoro až k lokomotivě. Zde se mě ujal průvodčí Chris. Ukázal mi, kde a jak nastoupit. Zabral jsem si místečko u okýnka – to budou výhledy! Srovnal svou bagáž a šup znovu telefonovat. Hlavně, než se to rozjede a vjedeme do nějakého tunelu! Dovolal jsem se jinému operátorovi a kupodivu, co jsem potřeboval najednou šlo. To jsou mi věci! Ale… šíleně dlouhý hovor, pořád si mě předávali jak horkou bramboru, ale zakončeno to bylo zadáváním mé kreditky! To už se vlak rozjížděl! Byl jsem víc než lehce nervózní. Jsem zvědav na výpis z banky, co jsem tam naťukal! Snad nejsem zase chudák! Nicméně se asi zadařilo. Přepojilo mě to na dalšího operátora, který mluvil takovou angličtinou, že jsem mu nerozuměl, ani když se mě ptal na jméno… já mu zopakoval svojí písničku: „I need cancel services. I am going home!“ A najednou operátor zmizel, začala na mě mluvit plechová huba a ještě k tomu francouzsky a najednou ticho! Koukám z okna. Tunel nikde. Zkouším někam volat. Jako telefonem. Nejde to! Sláva! Jsem bez telefonu! Můžu se v klidu věnovat jízdě vlakem a že si ji užiju, na to vemte jed!
Na úvod nám Chris pověděl pravidla. Otevírací dobu baru a jídelny… všechny ty informace, které nám v Coast Starlight hlásili rozhlasem. Takhle to bylo lepší, osobnější!
Když jsme projížděli New Westminsterem, chtěl jsem se pokochat pohledem na věžáky, v jednom z nichž jsme skoro rok bydleli. Jenomže když měly přijít na řadu, dorazil ke mně průvodčí Chris a říká mi, něco o evakuaci. Že s ní potřebuje pomoct. Radši jsem se ho zeptal ještě jednou, jak to myslí, načež mi to vysvětlil tak, že jsem pochopil. Podle pravidel musí vybrat jednoho člověka, aby mu pomáhal při případné evakuaci. Ať jdu s ním, že mi ukáže, co budu mít na starosti. I šel jsem. Zavedl mě k únikovému východu a ukázal mi, jak se otevírá, zabezpečuje a jak dostat lidi ven. Pak jsme si podali ruce. Dělá v tomhle vlaku prý už 18 let a zatím žádná evakuace nebyla. Takže budu nejspíš bez práce.
Prošel jsem si kus vlaku. Alespoň okolní vagóny. Na delší procházku se vydám až zítra. Hned za námi je připojený občerstvovací vůz. Navázal jsem kontakt s obsluhou. Dvě milé dámy. Vyptávali se, odkud cestuju a kam. Potěšilo je, že jsem si jako dopravní prostředek pro návrat domů vybral právě ten jejich. A těší to i mě. Připadám si tak mimořádně. Frčím si to nocí a přede mnou celá Kanada. Nade mnou měsíc skoro v úplňku, svítí nám na cestu. Ale zpátky k občerstvovacímu vozu. Má dokonalou vychytávku! Sezení s vyhlídkou. Kukaň! Oproti ostatním vagónům je vyvýšený. A tento prostor je víceméně celý prosklený. Nejenže je vidět do celého okolí, ale lze odsud pozorovat svrchu celý vlak! Zrovna jsem se nechal unést tím, jak před námi vždycky padají závory! Ráno dám kafe a stěhuju se tam.
Chtěl jsem si koupit pivo, ale měl jsem smolíka. Poslední pivo v devět, zákon. To jsem ještě řešil telefon. Tak nic. Zítra je taky den!
Pohupování vlaku mě opět ukolébalo ke spánku. A to ještě dřív, než jsem si rozložil sedačkovou „postel“. Když jsem se probral, bylo krátce po půlnoci a krajinu za okny už pokrýval sníh. Připravil jsem si lože a ponořil se do říše snů.
Ráno po probuzení jsem si připadal jako v Mrazíkovi. Všude bílo. Jeli jsme údolím podél zamrzlé řeky. Všude okolo nás se tyčily kopce s vrcholky zahalenými v mlze. Ta se ale postupně zvedala a výhled se zlepšoval.
Vypravil jsem se na snídani. Paní z občerstvení mě nasměrovala. Jídelní vůz najdu čtyři vagóny směrem ke konci vlaku. Prý nemůžu minout.
Snídaně chutnala znamenitě. Omeleta šéfkuchaře – s houbami a se sýrem. Delikatesa. A jídelní vůz jako nóbl restaurace. Seznámil jsme se se svými spolustolovníky a zjistil, že ve vlaku je plno cizinců. Jako ostatně v celé Kanadě. U stolu jsem seděl s Američany z Miami a jednou slečnou ze Šanghaje. Později jsem se seznámil se slečnou z Libanonu.
Souprava si stále razila cestu vpřed. Míjeli jsme dlouhé nákladní vlaky – celé minuty. Tak dlouhé, že musely mít i lokomotivu uprostřed, jinak by se nerozjely.
Zamrzlou krajinou se potulují hladové smečky kojotů.
Kolem Thunder River začalo sněžit. Venku musí být ukrutná zima! Topení běží naplno, jen v kukani to protahuje. Ale ty výhledy stojí za husinu!
Nejhorší je, když vlak zastaví uprostřed ničeho a desítky minut se nic neděje. A potom jedeme skoro krokem kvůli nebezpečí lavin. Kdybych nemusel stihnout v Torontu letadlo, bylo by mi to jedno. Bude to asi ještě pěkně napínavé! Po dvaceti hodinách jízdy hodinu zpoždění!
Kukaň zapadala sněhem. Na nějakou dobu máme po výhledech. Ale stejně by nebylo vidět nic jiného než chumelení.
Naše souprava se vydrápala na nejvyšší bod trasy. Kolem nás měly být nádherné hory, ale bohužel se ztratily v mlze. Jedna z průvodčích nám udělala alespoň malou přednášku a pověděla pár zajímavostí o cestování v tomto vlaku. V hlavě mi utkvělo jen to, že jim nedávno v Edmontonu přimrznul vlak ke kolejím. Bylo prý mínus 50 stupňů. Teď se zdá, že je tepleji, tak se snad nic podobného nenastane. Uvidíme. Edmonton je ještě kousek před námi.
V Jasperu jsme naštěstí ztrátu dohnali. A přestalo sněžit. Dopřáli jsme si skoro hodinovou pauzu. I vlak ji potřeboval. Doplnit vodu, umýt okna (hlavně kukaň) a všechno zkontrolovat. Většina cestujících se šla protáhnout. Navzdory zimě venku. Já mezi nimi. Prolétl jsem stanici ze začátku minulého století a pár ulic okolo. Na kolejích se pásli velká zvířata - několik statných jedinců. Jeden Kanaďan nám řekl, že to jsou „cabaroo“. Přiblížil jsem se k nim. Opatrně. Ale mohl bych klidně dělat hluk, protože se lidí nebáli. Přidala se ke mně slečna z Libanonu a společně jsme je vyfotili. Najednou k nám přijelo policejní auto a z něj se nechal slyšet příslušník, že jsme v zakázané oblasti. Ale že jestli chceme vidět „cabaroo“, že máme jít nahoru na parkoviště. Tam jsou prý přímo kapitální kousky! Frajer, takhle nás „vyhnat“ ze zakázané oblasti! Bez pokuty a ještě s takovým doporučením!
Dali jsme na jeho rady a dobře jsme udělali. Na parkovišti se skutečně pásli další! Majestátní jedinci!
V Jasperu se částečně proměnilo osazenstvo vlaku. Lidí spíše ubylo. Zaujal jsem místo ve vyčištěné kukani, i mlha byla ta tam a pokračoval v pozorování okolí.
Jsou dvě věci, na které se dokážu koukat do neomrzení: plápolající oheň v krbu a krajina za okny jedoucího vlaku. A to co následovalo, bylo jako v pohádce. Konečně se ukázaly Rockies – hory, kvůli kterým je jízda tímhle vlakem nezapomenutelná. Projížděli jsme mezi nimi a všichni šplhali očima k jejich vrcholkům. Ale i dole kolem trati se děly zajímavé věci. Bez ostychu se zde pásla divoká zvěř. Celá stáda! Přímo vedle projíždějícího vlaku. Mašinfíra musel občas zatroubit, to když se zvěř pásla bez ostychu přímo na kolejích. Občas přibrzdil, to když jsme jeli kolem něčeho zvlášť pozoruhodného. Například zamrzlé vodopády.
Hory pozvolna ustupovaly lesům a loukám. Přejeli jsme velké množství řek, vesměs zamrzlých.
Než jsme zastavili uprostřed ničeho a čekáme na další kilometrový vlak plný kontejnerů. Čekání si chci zkrátit pivem. A stihnu ho koupit jen tak tak. Cestováním na východ se nám totiž posunul čas o hodinu dopředu a je skoro devět. Na mých hodinkách osm. Dozvídám se další restrikce pro pití piva. Nesmí se pít z plechovky, ale z kelímku. A nesmí se pít mimo občerstvovací vůz. To je naštěstí ten s kukaní. Vlezu si s kelímkem nahoru. Jenomže když vlak stojí a navíc je všude okolo vás tma, to máte jako koukat do vyhaslého krbu.
Piju pivo. Doufám, že se to může, když vlak stojí. Pozoruji kontejnery míjející nás po levé straně. Konečně projel poslední. To už mám prázdný kelímek. Rozjíždíme se. První den cesty za námi! A před námi ještě skoro celá Kanada!
Zde pokračování. Na palubě – den druhý aneb Jak jsem se ocitl v pustině