Původně jsme do Austrálie ani nechtěli. Měla to být čistě expedice Zéland, jenomže s vízama to dopadlo, jak to dopadlo a já prostě potřeboval letenku ven ze země. Jedno kam. Po prozkoumání mapy se Austrálie ukázala jako nejlepší varianta.
Za čtyři tisíce letenka z Christchurch do Sydney. Podruhé jsme na naší půlroční cestě po světě letěli Airbusem A380. Tentokrát s Emirates a byl to o dost větší luxus než zhruba před čtvrt rokem s Malaysia Airlines z Londýna do Kuala Lumpur.
Přelet z Nového Zélandu do Austrálie trval zhruba tři a půl hodiny. Na letišti v Sydney nenastal žádný problém. Všechny naše čtyři zavazadla (dvě krosny a dva kufry) dorazily bez poškození. Jenom se mi v kufru trochu rozsypal prací prášek.
Naštěstí jsme nemuseli podstoupit žádné hloubkové kontroly ani deratizaci. Dorazili jsme večer a na letišti byl docela klid. Imigrační pohovor byl jednodušší než koupit láhev vína na Novém Zélandu. A tak jsme mohli napsat Gabče, že už jsme tady a může nás vyzvednout.
S Gabčou jsem hrál divadlo už na základce. V pohádce o Sněhurce a sedmi trpaslících, což byla moje vůbec první zkušenost s divadlem. A hned jsem si střihnul dvojroli – komorníka a lovce. Gabča byla trpaslík. Když jsem vyprávěl tuhle historku v Governors Bay, kde jsme strávili poslední týden před odletem ze Zélandu, vysloužil jsem si přezdívku Hunter.
Po několika letech jsme se s Gabčou setkali na divadelních prknech znovu. U Orryho. A do třetice teď - v Sydney. Ujala se nás a dala nám cenné rady. Druhý den nás hodila do města. Přímo k Opeře. Odtud jsme začali pořádně poznávat hlavní město Nového jižního Walesu. Leží u Tasmanova moře a má zhruba pět miliónů obyvatel. Je to tedy docela velké město… no velkoměsto.
Obešli jsme architektonický skvost a ikonu Sydney, poté jsme se vydali směrem k Harbour Bridge. Původně jsme si z něj chtěli jen vyfotit budovu Opery a panorama města, ale nakonec jsme gigantickou ocelovou konstrukci přešli celou (má na délku téměř 1150 metrů!). Dostali jsme se přes něj do městské části Kirribilli, odkud se nám naskytly jiné výhledy na zátoku Port Jackson. První den jsme ještě stihli prozkoumat část Královské botanické zahrady, která se rozprostírá kousek za Operou. Nachodili jsme toho už hodně, a tak jsme si sehnali kartu na místní MHD. Říkají jí tady Opal (té kartě, ne MHD) a nabili si na ní každý 30 dolarů. Cesta busem nám zabrala více než hodinu… autem dopoledne trvala cesta kolem deseti minut.
V Sydney totiž budují infrastrukturu (koleje) pro tramvaje. Hodně velký projekt kvůli kterému je rozkopána velká spousta silnic. Tramvaje už tu prý měli, ale pak je zrušili a teď je znovu potřebují. No ještěže takhle nezrušili a neobnovují metro. To tady nemají.
Ale z busu jsme si aspoň všechno pěkně prohlédli. V klidu.
Další den jsme vyrazili do centra busem. Jinou linkou. Prohlédli jsme si tak jinou část města. Měli jsme v plánu předměstí Manly, kam jsme se měli dostat ferry (městským trajektem). Jenomže jiná linka busu končila u vlakového nádraží, žádné moře v dohledu. A tak jsme museli ještě kus (asi tři kilometry) pěšky. Vzali jsme to z větší části po George Street – taky tam zrovna staví infrastrukturu (koleje) pro tramvaje, takže tam nejezdí auta (a zatím ani tramvaje) tak se nemusíte mačkat tolik na chodníku – občas se dá jít po silnici.
Když jsme došli do přístavu, přečetli jsme na obrazovce, že náš trajekt zvedá kotvy za dvě minuty. Plus u toho byla poznámka, že nástupní terminál se zavírá dvě minutu před odjezdem trajektu. Stihli jsme to úplně přesně. Za námi se zvedl můstek a my byli na lodi. Plavba trvala asi půl hodiny a vyšla na pár dolarů.
V Manly jsme si zašli do infocentra, kde jsme si vzali mapy a zeptali se, kam se vydat. Jako první jsme zamířili na pláž s velkými vlnami. Byla plná surfařů, ale část byla vymezená i pro plavce. Vlny tu byly fakt parádní! Jen teplota nebyla taková, jak jsme předpokládali.
Když jsme byly na Zélandu, tak Austrálii sužovala vlna veder. Teploty kolem 45 stupňů. Jenomže když jsme přistáli, tak se teplota přes den přehoupla sotva přes 20 stupňů.
Ale i tak jsme si do vln skočili, když jsme jich měli po krk, tak jsme vyrazili na náš první australský bush walk. Cesta buší nás zavedla k několika bunkrům. Poprvé jsme také viděli místní pavouky. Kapitální kousky! Ty dlouhonohý na velkých pavučinách prý ale nejsou jedovatý! Buší vedl nový chodníček a pavoukům a všemu, co by mohlo být nebezpečné, jsme se tak vyhnuli. Vycházkový okruh nás dovedl zpět do Manly.
V přístavu jsme zjistili, že máme ještě 34 minut do odjezdu našeho trajektu. Času jsme využili k nákupu v ALDI (ano, mají tady ALDI) a rychlému občerstvení v MC Donalds (ano, mají tady MC Donalds – což se teda dalo čekat, ale to ALDI!).
Třetí den v Sydney jsme vyrazili do města s Gabčou. Eunice, její nejlepší kamarádka, slavila narozeniny, a tak jsme okusili po delší době i party. Byla to hodně mezinárodní (a hodně vydařená) záležitost. Zvláště gastronomicky (kuchyně byla mezinárodní i vydařená). Eunice má z balkonu úžasný výhled! Bydlí v centru v patnáctém patře kousek od Queen Victoria Building – historického domu plného obchodů, kam směřovaly naše kroky, když jsme se na party mezinárodně rozloučili. Dalším cílem byl Darling Harbour a Anzac Bridge. V Darling Harbour jsme se nasvačili a najednou kousek od nás velká sláva spjatá s blížícími se Hry Commonwealthu. Australští atleti nesli obdobu olympijské pochodně. Za přítomnosti mnoha televizních štábů a policejního doprovodu.
Ten den jsme měli ještě jeden cíl – směnit peníze. Dosud jsme totiž všude platili kreditkou a nedotkli se ani jedné australské bankovky. Ba ani mince. Směnárnu jsme hledali v čínské čtvrti a později i blíže směrem k centru. Ty v čínské čtvrti měli totiž už zavřeno. Zeptali jsme se v několika směnárnách a prozkoušeli se ve smlouvání. Bylo toho třeba. Nabízeli nám totiž od hodně málo po trochu víc. Nakonec jsme směnili dalo by se říci za průměrný kurz. Ale kapitola sama pro sebe!
Když jsem vyřešili finance, začínalo se stmívat. Přesunuli jsme se ještě jednou (naposledy) k Opeře, abychom si ji prohlédli za večerního osvětlení.
Ke Gabče jsme ten den dorazili značně unavení. Byla sobota večer. V neděli ráno jsme si trochu přispali.
Aby to nebylo jen o romantickém cestování a poznávání nových míst, v Sydney mě rozbolely záda. Neděla tak byla ustanovena jako odpočinková. Vydali jsme se na předměstí La Perouse, kde John Woo natáčel svého času film Mission Impossible 2. My si tu našli klidnou pláž, kde jsme rozprostřeli deku. Já si četl Kunderu (Kniha smíchu a zapomnění) a Míša Jednadvacítku. Párkrát jsme se vyčvachtali v moři. Celou dobu nad námi létala letadla, neboť jsme byli nedaleko letiště. Najednou kousek od nás na pláži velká sláva. I sem dorazili australští atleti s obdobou olympijské pochodně. Televizní štáby a policejní doprovod jakbysmet. Měli jsme na ně o víkendu docela štěstí. Docela Mission Impossible – potkat je takhle dvakrát na dvou různých místech.
Víkend skončil. My si zabalili (australští atleti pravděpodobně také). Zítra opět vyrážíme na cestu. Po dvou týdnech spaní v posteli nás čeká zase život v autě. Bohužel to nebude naše vymazlený Suzuki, ale Toyota – upravená na campervan. Takže tam bude zase postel, kuchyňka. Tentokrát nekupujeme, půjčujeme. Na deset dní. Cíl je pevně daný. Dostat se do Melbourne a cestou prozkoumat, co půjde.
PS
Podívat se do Austrálie byl vždycky můj sen. Takový hodně vzdálený. Nemyslil jsem, že se sem kdy podívám. Ale když už je člověk tak daleko…
Snil jsem o ní od doby, kdy jsem poprvé viděl seriál Cesty za dobrodružstvím s Albym Mangelsem. Jo, od té doby jsem snil o dálkách a cestování. Díky, Alby! Tak jsem tady!
Fotogalerie k článku:
http://miguelita.rajce.net/Sydney