Vyjeli jsme v pondělí brzo ráno...moc jsme toho nenaspali. Večer před startem naší cesty se konala velká rozlučková party, neboť spousta kamarádů se vracela zpět do Evropy. Zalehli jsme ve tři, vstávali v pět...dvě hodiny to není moc, ale dobrý trénink na dny nadcházející.
Půjčili jsme si dvě auta - na týden...chevrolet Malibu a nissan Sentra. Jedno lepší než druhé....já řídil to druhé.
Plán byl takovýto: dojet na Floridu, dosáhnout nejjižnějšího bodu USA a vrátit se nejpozději v sobotu ráno do práce.
První zkoušku mých a Vítových řidičských dovedností jsme složili na dálnici vedoucí do Norfolku. Kličkovali jsme z pruhu do pruhu. Kdybychom nebyli drzí, tak bychom se v žádném případě neudrželi pohromadě. Já měl tu smůlu, že jsem jel jako druhý, takže jsem musel mít neustále oči na stopkách a hledat skulinky. A hlavně dávat pozor...protože někdy jsme šli na exit naprosto nečekaně a já to musel vzít rázem přes tři pruhy. Pořád na mě někdo troubil - a to v těch končinách nikoho neznám.
Úvodní tempo nás vyčerpalo a tak jsme si zajeli na snídani...už nevím jak se to místo jmenovalo. Omylem jsme zapadli do nějakého senior klubu. Jeden stařík k nám po chvíli přišel (přilákán krásnými dívkami, které s námi jely) a začal nám radit, kam a jak jet.
Ve 12:30 jsem viděl poprvé oceán. Ale nekoupali jsme se, neboť v těch místech vedl ropovod, či co.
Další cestu přeťala voda a my se museli nalodit na trajekt, který byl k našemu údivu zadarmo. Jízda trvala čtyřicet minut. Čtyřicet deštivých minut. Pořád nás předjížděla vojenská pobřežní hlídka.
Dostali jsme se na ostrov, z kterého nás vzal další trajekt. Tentokráte už placený a delší...asi tříhodinový. Na palubě to dost foukalo. Chvilku jsem se snažil něco natočit, ale poryvy větru byly moc silné. Raději jsem se schoval do auta a spal.
Na pevnině nás čekalo nepříjemné překvapení. Vybily se nám baterky ve vysílačkách. Bez váhaní jsme našli obchůdek, kde jsme koupili nové. Neboť bez vysílaček bychom byli naprosto ztraceni. O čemž jsme se přesvědčili později. Po nákupu jsme zašli na večeři do čínské restaurace. Vyzkoušel jsem jedení tyčkami. Fajn, jenže večeře trvala dvakrát tak dlouho, a jídlo jsem měl všude...jen ne v žaludku.
Padla tma a na semaforu červená. Cobra 1. nám ujela a my byli ztraceni. Což mi nevadilo, neboť mou posádku tvořily jen krásné dívky...Po deseti minutách jsme zaslechli šramot ve vysílačce a byli jsme našlí. K mé smůle. Pro případ dalšího odloučení jsme dohodli několik setkávacích bodů (meeting points).
Jeli jsme celou noc. Za volantem jsme se střídali v okamžiku, kdy jsme cítili, ze usínáme. Já se snažil uřídit, co nejdelší úseky, neboť auto bylo napsáno na mou osobu. Kdyby nás zastavili policajti a volantem zrovna točil někdo jiný, byl by problém na světě.
Stavili jsme se ve Willingtonu v Severní Karolíně - kde se Vítkovi povedlo zakopnout a rozbít nový digitální foťák. Moc pěkné vzpomínky si na toto místo neodvezl - ani jednu fotku.
Pofrčeli jsme Charleston a Savannah. Pěkně smradlavý města. (Doporučuju plynovou masku)
Celou noc jsem měl před sebou dvě velké červené oči, které mě vedly napříč Severní a Jižní Karolínou a Georgií. Tak jsme si to frčeli. Dvě auta na opuštěné dálnici s vypnutými semafory.
Ráno - Florida - konečně palmy!! Kličkujeme mezi trucky, mustangy a harleyji (teda ty spíš kličkují kolem nás). Silnice je pokryta bezpočtem brzdných drah. "Amíci řídí jak prasata," kříčí Barča na půlku Floridy.
V úterý odpoledne jsme dorazili do Kennedy Space Centra (KSC). Na místo, odkud startují rakety do vesmíru. Cape Canaveral. Zaplatili jsme 33 dolaru za vstup a vydali se na prohlídku. Nejprve nás obeznámili s historii letů do vesmíru, a pak nás zavezli k různým důležitým budovám. Nakonec jsme navštívili 3D kino - já bohužel téměř celou produkci prospal. Když se mnou zatřásli a já se probral, divil jsem se, co dělám v kosmu (a bez skafandru). Na plátně zrovna opravovali američtí astronauti raketu.
Večer jsme se ubytovali v motelu Ramada - kousek od Orlanda. Celkem komfortní pokoje za levno - DOPORUČUJU!!...tak jsme se konečně vyspali a ráno mohli pokračovat dále.
Dopravili jsme se do Seaworldu v Orlandu, kde jsme strávili celý den. A zadarmo, neboť patřil k síti zábavních parků, pro jeden z nichž jsme pracovali.
A co bylo v Seaworldu k vidění? Spousta show s mořskými zvířaty. Želvy, delfíni, žraloci, kosatky, rejnoci, tučňáci, baramaty....Nikdy nezapomenu na tamější horskou dráhu KRAKEN. Tu nejlepší, na které jsem v životě byl. To jsem si zakřičel. Kam se na ni hrabou ty dráhy u nás ve Virgínii. Kromě Krakena tu byla už jen jedna další atrakce. Vodní. Vyšel jsem z ní víc mokrý než jsem předpokládal. Ale na Floridě bývá i v září dost teplo, takže jsem oschnul coby dup.
V parku jsme zůstali až do zavíračky. Vyřádili jsme se - pořádně. Naše auta opustily parkoviště jako úplně poslední - směr Key West.
Projíždíme nočním Miami. Až na únavu, která je na každém z nás patrná, vše bez problémů. Silnice je na mnoha místech rozkopaná a rychlostní limit snížen, takže musím řídit hodně obezřetně a být stále ve střehu - to je nejlepší lék proti spánku. Asi sto mil před Key Westem se musím nechat vystřídat. Je ráno a mě se chce strašně spát. Ale spánek mi není dopřán, neboť musím točit, abychom měli nějaké záběry z cesty.
Na Key West vede dálnice nad oceánem...most je dlouhý sedm mil. Je to na něm dost těsné. Na jeho začátku je cedule a na ní číslo, které jsme naštěstí nezvýšili. Udává počet lidí, kteří se na onom mostě v důsledku autonehody dostali na onem svět.
Na Key Westu je nejjižnější bod USA. Je to z něj jen 90 mil na Kubu. Takže se s lepším dalekohledem můžete podívat co má Castro k večeři. Pracuje tu hodně Čechů, pár jsme potkali a dostali pár slev.
Je zde česká restaurace. Československá. Jmenuje se Bohemia...My dovnitř jen nahlédli a zase vypadli. Nelíbily se nám ceny. Vyměnili jsme českou restauraci za čínskou....
Chtěli jsme se jít slunit na pláž, ale než jsme nějakou našli, spustil se tropický liják a najednou byla voda všude. Silnice se proměnila v řeku a auta v motorové čluny. Do obchůdků jsme museli lézt přes pytle s pískem - na podobné návaly vody byli tedy Key Wesťané připraveni.
Jak bouře nečekaně začala, tak stejně nečekaně přestala a na obloze se objevilo zase sluníčko. Nás už čekala jen cesta zpět. Chtěli jsme jet skrz - celou noc. Avšak měli jsme problémy s časem. Celková únava obou posádek si vyžádala ubytování v motelu. Ukázalo se, že nejsme stroje. Tentokrát jsme zkusili Econo Lodge - byl ještě levnější jak Ramada, ale už ne tak komfortní, ale proti hotelům u nás pořád luxus.
Ráno jsme zaspali, protože se nikomu nechtělo z postele. Takže jsme nemohli jít na pláž v Miami, jak jsme doufali, ale museli jsme hned vyrazit. Jelo se ostrým tempem na sever. Před námi něco kolem tisice mil a jen dvacet hodin. V prvním autě se střídali tři řidiči a v našem jen dva. Já se přemohl a většinu odkroutil sám. Pustil jsem si soundtrack Matrix-Revolution a u toho se usnout prostě nedá.
Dálnice nejsou ucpané. Američane asi nejezdi o víkendech na chatičky přesazovat palmičky. Na Floridě stále pěkné počasí...kolem 40 stupňů...Hurikány se nám vyhnuly - zatím.
Cestou jsme se stravovali jen v Čínských restauracích nebo v Burger Kings. Nevím proč zrovna Burger Kings, kluci tam prostě vždycky chtěli a Mekáč ani KFC, jsme nenavštívili ani jednou. Jen jednou jsme byli na snídani ve Wendies.
Je půl páté a my jsme stále na Floridě...nevypadá to moc dobře. Většinu času řídím já. Na tři hodinky mě odpoledne vystřídala Lenka a na dvě hodinky v noci Mike. Tak jsem ten den odřídil šestnáctku. Ale stihli jsme to. Parada!
Uvítalo nás chladné počasí. Virgínie.
Zajeli jsme do obchodu a vrátili vysílačky ...protože jsme je už prostě víc nepotřebovali...peníze se šiknou víc (spořílkové z Čech). Pak nastalo loučení nejtěžší. Musel jsem říct good bye Nissánkovi - slza ukápla.
SUMMARY:
Ujeli jsme 2700 mil...za pět dní dobrý výkon (s tím, že jsme něco viděli)...
A hurá do práce.... Usínám na pokladně (a usnout na pokladně je horší než za volantem)...je very busy Saturday. Nechápu jak, ale jsem jen 4 centy over při tržbě 8 tisíc...
Jako když utne, nastává konec krásných časů. Žene se na nás hurikán - nikdo nemluví o ničem jiném. Televize o ničem jiném nevysílá.
Má krásné jméno: Isabel. Ale netěšíme se, až nás pohladí.
Připravili jsme park na nejhorší. Zítra budeme pokračovat. Všichni doufáme, ze se stočí na Irák. (ba ne, doufáme, ze se vybouří nad oceánem).
Ohlasy:
Barunka: Vasiku, Ja tam byla, jedla, pila... bylo to tam super a tenhle clanek se Ti opravdu povedl, vse si perfektne vystihl... Mam diky tomu zase plno kamaradu, ktere az zase nekde potkam, tak je s nadsenim obejmu...
Pilot Cobry 2: Zdravim navigatorku Cobry 1. Prepinam...
Barunka: Tak jsem si uz podruhe cetla tenhle "clanek a muzu rict, ze se mi cemdal tim vic styska po USA a hlavne po tech dnech vyvadeni a pracovani a proste vseho, co jsme tam zazili...!
Váša: Barunko - mně se taky stýskalo, ale už se mi nestýská, neboť jsem back. Letos je málo práce. Nabrali hodně lidi a je těžký sehnat hodiny. Snad vyděláme dost, abychom mohli cestovat. Na tuty chci videt Colorado, Nevadu, Arizonu a Kalifornii...a možná i něco na Východě.
Lenka: Ahojky Vasiku, tak jsem dneska zabrousila na Tvoje stranky, abych si taky konecne precetla clanek o tom, jak jsme cestovali na Floridu a je super. Prijde mi jako by to bylo vcera. Navic se mi stejne jako Barce styska po Americe a hlavne tech lidech. Bohuzel se od konce zari zaradim do pracovniho procesu, takze Work and Travel pro me jiz nebude aktualni:-( Ale aspon mam spoustu krasnych vzpominek a doufam, ze se do USA jeste nekdy dostanu, aspon jako turista...
Jak jsem přežil hurikán - už brzy na těchto stránkách....