Ty poslední dny! Kdyby tak šly přeskočit! Tušil jsem, že můj poslední den v práci bude odlišný od těch všech předchozích, ale nečekal jsem, že tolik!
Graham mě toho rána nasměroval do Richmondu. Úkol zněl jasně: vše dokončit a uklidit, aby kluci mohli den na to začít sundávat lešení.
A na starost jsem navíc dostal obsluhu Kárla.
Počasí bylo toho dne dost děsné - snad nejhorší, co jsem tam za celou dobu zažil. Od rána silný déšť, do toho vítr, zima - prostě peklo. A já jak k vzteku musel lítat od jednoho lešení k druhému. Od čerta k ďáblu. Byl jsem durch, aniž bych ještě něco udělal.
Pak jsem byl obviněn z toho, že jsem ztratil kus baráku. Stěnu. Východní. A to ne malinkatou. Pár dní předtím jsem s ní manipuloval (přiznávám v plném rozsahu), ale teď se nad ní slehla zem. Nejmenší tušení, kde by mohla být!
Šéf mě vyslýchal, kam jsem ji dal. Krčil jsem rameny. Zoufale konstatoval, že jsem si ji musel dát k snídani.
V duchu hesla, „jste to, co jíte“ bych tam teď mohl stát a kamuflovat ji.
Nicméně - nový úkol. Najít zeď. A to co nejrychleji, abych stihl vše ostatní. Když už jsem ji hledal moc dlouho, začal šéf hledat mě. Já se našel, zeď ne. Asi se hledá dodnes.
Dostal jsem spousta dalších úkolů. Pak se šéf odporoučel. Pomyslil jsem si, že se to všechno nedá stihnout. Ne na tak rozlehlé stavbě, jako byl Richmond, ne s Kárlem, ne v tom počasí... Vzápětí přišla SMS a v ní další sada úkolů! To už jsem se musel smát, jinak to nešlo. Celý vysmátý jsem se pustil do díla. Běhal jsem tam jak motorová myš a plnil zadání pětiletky v jednom dni.
Do toho se stále ze střechy ozýval Kárl, že není to, nebo tamto. Šup ho obsloužit!
Před obědem se vrátil Graham. Už v pohodě. Že když nestihnu všechno, tak se nic neděje. Uff, a já už uvažoval, že si pořídím čelovku a zůstanu na noční.
Rozloučili jsme se a den pokračoval v podobném duchu jako předtím. Až do 16:00. Půl hodiny před koncem pracovní doby jsem se rozhodl nezačít s finálním denním úklidem, jak bývalo zvykem. Ale že ještě rychle nasadím poslední chybějící tabuli skla do zábradlí na balkóně, na kterém jsme pracovali naposledy. Není na tom nic složitého. Dělal jsem to tisíckrát předtím.
Uchopil jsem sklo oběma rukama. Hlavou mi projela vzpomínka na moje první setkání s Grahamem. Na můj první pracovní den. Tehdy mu od brusky odlétl kus kamínku a rozbil velké okenní sklo na Beach avenue. Spousta střepů. Dva dny se to uklízelo. A tohle je můj poslední den... raději jsem ty myšlenky rozehnal a soustředil se na práci.
16:15. Nešlo to tak hladce jak jsem si představoval. A najednou to nešlo vůbec. Sklo mi doslova explodovalo pod rukama. Asi jsem zavadil o něco kovového, nebo jsem ho moc zmáčknul, nevím. Každopádně se rozpadlo na spousty a spousty střepů, které padaly jako vodopád na patra pod námi. Další velká spousta jich zůstala ležet kolem mě. Seděl jsem v nich jako hromádka neštěstí.
Rychle jsem se oklepal! A zjišťoval, jestli jsem v pořádku. Pravá ruka dobrá, jen pár oděrek. Za to na té levé! Škrábanec! Vyskočil jsem a bušil na balkónové dveře. Začaly se o mě pokoušet mrákoty. Majitel byl naštěstí doma a otevřel mi. Jinak nevím, jak bych se odtamtud dostal!
Omluvil jsem se mu za rozbité sklo. Hned pochopil, která bije a vtáhl mě dovnitř. Naštěstí mě včas usadil a tak jsem nestačil omdlít. Krvácení zastavil pro mě dost netradičně - chlebem.
Opravdu to funguje! Ošetřil mě a pak do mě začal ládovat citrusy, kvůli vitamínům. Házel jsem šlupky do umyvadla. Dvakrát z pěti se trefil a u toho mu vyprávěl, že je to můj poslední den v práci a že zítra letím do Mexika. Nemohl jsem si pro své první zranění vybrat lepší okamžik.
No zkrátím to. Odvezl mě domů a já se s tím pak rozhodl jít k doktorovi. Raději. Sice to nebylo tak velké, ale jistota je jistota. Hlavně jak bych to pak řešil v Mexiku?
4 stehy a skalpel. S tím jsem odcházel od doktorky. Že abych si stehy po 10 dnech sám vyndal. Jenomže cestujte se skalpelem letadlem. Plánoval jsem jen palubní zavazadlo, ale vzhledem k nové situace jsem to musel přehodnotit a vzít ještě jeden batoh.
A ještě jedna zajímavost na tomto příběhu. Doktorka v Kanadě, co mi zranění sešívala, byla Ruska a stehy mi v Mexiku vyndávala lidová léčitelka z Polska. Používala svou zubrowku a nůžky. Skalpel jsem vezl zbytečně.
Když jsem já sloužil to poslední léto, vysloužil jsem si čtyři stehy za to. Jo jo, ty poslední dny!