Dnešní historka bude jako z večerníčku O mašinkách.
Pro neznalé Vancouverské MHD malé vysvětlení na úvod. Místo klasického metra tu máme SkyTrain, který po většině své trasy jezdí na kolejích posazených na pilířích několik metrů nad městem – proto SkyTrain (nebeský vlak– můj neodborný překlad). Ale co je pro další vyprávění nejpodstatnější, je skutečnost, že jednotlivé soupravy jezdí bez strojvůdců. Řídí je nějací "loutkaři" ze vzdálené počítačové centrály. Je jedno jak, protože to nevím.
A co je vůbec nejlepší, na místo strojvedoucího si může sednout naprosto kdokoli. Chtějí si ho vždy zabrat hlavně děti, ale i já z něj mám vždy velkou radost!
Jedna cenná rada. Největší šanci máte na konečné, nebo tedy vlastně začátečné, odkud nebeský vlak vyjíždí.
Já jel o půlnoci z konečné-začátečné stanice Waterfront. A měl jsem velké štěstí, že jsem jel rovnou z práce. Celý den na nohou, nejlepší trénink. Pěkně rozběhaný. A půlnoc na krku. Mé soupeře tvořili lehce až středně podnapilí lidé – žádné děti, neměl jsem konkurenci! A povedlo se!
Co vám budu povídat, radost jsem měl velkou! Ukončete nástup a výstup – anglicky to zní „Expo line to King Georgie“. A jedem! Ale co se nestalo. Ujeli jsme jednu stanici a SkyTrain se rozbil. Hned na Burrardu. A vysvětlujte těm lehce až středně podnapilým lidem, že nejste řidič. Když sedíte na jeho místě. A když si to tak užíváte. Kdepak, pohádky vyprávějte dětem. Ne téhle sortě.
Bál jsem se otočit, aby mi to zpoždění nezačal někdo vyčítat. Vždycky se najde někdo, kdo si vybije vztek na řidiči. Cítil jsem na zádech nervózní pohledy.
Naštěstí se situaci podařilo vyřešit, problém byl někde dál na trati. Držte si klobouky, jede se dál! Nervózní pohledy z mých zad zmizely. A já se mohl v klidu věnovat… no kochání.
Škoda, že inženýři z Britské Kolumbie nepřidali nějaké ty udělátka a čudlíky. Třeba alespoň takový ovladač stěrače, když už je tam ten stěrač. Nebo něco na houkání, jé to bych se vyžíval… aha, proto to tam asi nedali. A dost mi taky chyběly brzdy. Občas to celé jede vysoko nad zemí do prudkých zatáček a kolem těch kolejí není žádné zábradlí…kam se na to hrabe lecjaká horská dráha. Tam je člověk aspoň přikurtovaný! Tady ne. A jediný, kdo vidí, kam se jede, je ten na předním sedadle. Klasika.
Ovládací prvky tedy žádné a to je škoda, ale za to značek kolem trati… Požehnaně. Většinu jsem neznal a ignoroval. Tak doufám, že jsem neporušil nějaké předpisy.
Ale byla to krásná jízda nočním Vancouverem.
Vystoupil jsem na stanici New Westminster, na moje místo si nikdo nesedl. Nebeský vlak jel dál bez strojvůdce.
A pokud se nerozbil, tak jezdí dodnes.