Konečně jsem se odhodlal. V sobotu ráno si přivstal a vyrazil na lyže. Na Cypress Mountain. Byl nádherný den. Až moc nádherný na polovinu ledna. Sluníčko svítilo a teplo bylo.
Půjčili jsme si výbavu a hurá na nejbližší lanovku! Vzhůru směr vrchol.
Vyjeli jsme s Parasem co nejvýše to šlo. A bez nějakého dlouhého čekání šup dolů. Po osmi letech na sjezdovkách, ale pořád to tam je. Pořád umím padat. Ostatně nejúčinnější brzda.
Letošní zima je mírná celosvětově, ale tady alespoň trochu toho sněhu je. A ty nádherné panoramata! Já se tak kochal, že se mi to vždycky rozjelo, až bylo nebezpečný i spadnout. Začali jsme na té zelené, brnkačce pro děti, jak teď říkám. No ale jelikož bylo docela teplo, tak se tam tvořila ledovka, teda předpokládám, že to bylo kvůli tomu, že bylo teplo. Ale je možné, že vznikla kvůli nějakému jinému vlivu. Ale každopádně tam byla a to je důležité. Jsem samozřejmě nevěděl, jak na tom jet, a tak mě to trochu rozhodilo. Auvajs, moje kostrč!
Celé jsme to profrčeli a už jsme byli dole. A hned že zkusíme jinou lanovku, ale ouha. Nová zápletka. Paras ztratil iPhone! A jak se hned na to ukázalo včetně peněženky. Prostě ztratil všechno. Kdyby jel na lyžích, jistě by ztratil i hůlky. Nezbylo než absolvovat naši předchozí trasu ještě jednou. Nebo spíše nejednou. Ale hledej iPhone na tak dlouhé sjezdovce. Ještě k tomu bílý! Pátrání však mělo dobrý vliv na mou lyžařskou techniku, perfektně jsem se naučil obloučky! Ale kde nic tu nic. Pak nás napadlo spíše se ptát vlekařů, jestli jim někdo něco nepřinesl, místo toho ustavičného civění do sněhu. A sláva! První úspěch. Peněženka na světě. Telefon nic. Už jsme ho pohřbili. A šli dál lyžovat, ale nakonec se našel i ten a někdo ho dal do ztrát a nálezů! Happy end! Uff.
Mezitím jsem se omylem dostal na těžší sjezdovky! Na lanovce jsem potkal dvě pěkné holky. Samo sebou že to nakonec byly Češky! A samo sebou, že si myslely, že když jsem něco jako carpenter, tak dělám něco jako koberce – to si většinou holky myslí. A já si to dřív myslel taky. Ale pak se začaly ptát, jak lyžuji a já musel s pravdou ven, že nic moc. Že jsem pár sezón vynechal. Naposledy Jizerky 2006. Asi. No ale vyjedeme na kopec a já se s nimi loučím. „Tak zase někdy!“ A ony za mnou kříčí: „Počkej, tam nejezdi! Jsou tam…“ Co tam je už jsem neslyšel, ale za to jsem to viděl! Skokánky! A parádní. Tedy pro zkušené jezdce. Já si z nich byl nucen udělat slalom, protože mě v té rychlosti nenapadlo spadnout. A když už se nešlo vyhýbat, tak vzhůru zkratka lesem. Jenomže les, tam jsou stromy. To je teprve slalom. Nějak, nevím jak, jsem se z toho vymotal a dostal se na normální sjezdovku, sice obtížnější, ale bez skokánků a stromů. Pár pádů, kotrmelců, hledání hůlek, ale to k tomu patří! A už jsem byl zase dole a hned hurá nahoru. Ale už žádné dětské brnkačky. Pěkně všechno, co lyžařský areál nabízí. A tak se stalo, že jsem najednou byl všude. Asi jsem se zamiloval! Protože na to pořád myslím. Bude lyžařem.
Však to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem do Kanady dojel. Pořádně si zalyžovat. Na sjezdovkách, kde přesně před čtyřmi lety jezdili olympijští šampióni! Můj sen se mi tedy splnil. Teď ještě nějakou tu medaili.
