Opilé Německo
Ležím třicet kilometrů od Mnichova. Všude kolem mě je dálnice. Auta se řítí
do noci. Pozoruji kabonící se oblohu. Tu a tam je vidět hvězdy. Měsíc v
úplňku zakrývají mraky. Modlím se, aby nepršelo. Na to nejsem vybaven. Jen
spacák a karimatka – stan jsem nechal doma.
Mohl jsem dojet až do Mnichova, ale nechal jsem se vysadit na odpočívadle.
Chtěl jsem zkusit své štěstí a dostat se dnes ještě dál. Bohužel brzo padla
tma a já byl poprvé na stopu, tak jsem nevěděl jak dál. Marné byly mé snahy
a tak jsem se rozhodl najít místo k noclehu. Pochodoval jsem tři kilometry
po rušné dálnici, když něco zaujalo mou pozornost. Mezi sjezdem a nájezdem
se tyčil jakýsi kopeček o výšce asi sedmi metrů. Byl obrostlý křovím a
rozličným plevelem.
Vydrápal jsem se nahoru a zajásal. Na vršku byla plošina, tak akorát abych
se tam natáhl.
Ráno, hned jak vyšlo slunce, už jsem byl na nohou. Usoudil jsem, že nejlepší
bude se vrátit na to odpočívadlo, kde jsem předešlého dne vystoupil.
Zastavilo mi hned třetí auto. Štěstí.
Manželé ve středních letech se psem. Pokusil jsem se oprášit svou němčinu,
ale bez úspěchu. A tak ona Němka musela oprášit svou angličtinu.
Vysadili mě na předměstí Mnichova.
Naplánoval jsem si den takto: prohlídka města, a tak zhruba kolem třetí už
někde stát a stopovat směrem na Itálii, kam jsem se chtěl podívat.
Ačkoliv je Mnichov velké město, nepoužíval jsem autobusové, ani tramvajové
dopravy, dokonce ani metro. Do toho jsem ale občas zašel, abych se podíval
na mapu.
Prohlédl jsem si, co se prohlédnout dalo a dal se do hledání nejlepšího
místa na stopování. Ale ouha. Nedařilo se mi ho najít, navíc začalo pršet.
Zkoušel jsem stopovat na všech možných a nemožných místech. Marně. Před
největším slejvákem jsem se schoval na autobusové zastávce. Padla tma.
Zamířil jsem na vlakové nádraží. Tam bude teplo a sucho, říkal jsem si.
Mnichov byl ten večer plný opilých Němců v krojích, protože tu právě v
končícím měsíci září probíhal Octoberfest – slavnosti piva. Němci zpívali
národní písně, vypadávali z vlaků a bylo jich všude plno.
Obával jsem, že se z Mnichova stopem nedostanu a zatoužil jet vlakem.
Zachránila mě smska od jedné skvělé osůbky, která mi poradila, kam mám jít a
v podstatě vytyčila i cíl mé cesty, který jsem do té doby neměl pevně
stanoven – teď se jím stal Grenoble ve Francii.
Hledaje toalety kde se vzal tu se vzal jeden postarší Ir se zelenou čapkou.
Samozřejmě trochu opilý. Dali jsme se do řeči a on hned, že mě zve na kafe.
Neodmítl jsem. Vybídl mě i ke koupi jídla, ale já jen zdvořile poděkoval. On
trval na svém a věnoval mi deset euro. Pak navrhl, že se půjde na snídani do
hotelu. Měl talent seznámit se naprosto s kýmkoliv jdoucím proti němu na
ulici.
Najedli jsme si a popovídali. Vyprávěl, že je multimilionář a že má slavné
Irské předky. Chlubil se, že jeho rodina udržovala vždycky styky s rodinou
Kennedyů – prostě měl na jazyku stále něco zajímavého. Takový Baron Prášil.
Nejdřív mi chtěl zaplatit vlak do Švýcar, ale pak si to rozmyslel.
Než jsme se rozloučili, učinili jsme dohodu, že spolu v Praze založíme
pravou Irskou hospodu.
Nic jsem si od toho nesliboval.
První sluneční paprsky ozářily Mnichov. A já byl na cestě na začátek
Lindauvský dálnice – tedy dálnice do Lindau. Stoupl jsem si na pumpu a
pokoušel své štěstí.
Na můj vztyčený palec reagovalo hodně lidí, ale většinou jeli někam jinam –
v té době jsem ještě já stopař-amatér nepoužíval cedule.
Asi za půl hodiny mi zastavilo auto s Hamburskou poznávací značkou. Když mi
řidič oznámil, že jede do Itálie, vyskočil jsem radostí dva metry do
vzduchu. Jurek uměl dobře anglicky, takže konverzace nevázla. Dělal pro
vládu – středisko styku s muslimskými zeměmi. Akorát byl na něčem jakoby
misijní cestě. Měl auto plné odborných knížek. Jednalo se o jeho první cestu
přes Alpy a tak jsme chvíli co chvíli stavěli a fotili. Lepší průjezd
podzimními Alpamy jsem si nemohl přát.