Skoro celej květen jsme s Parasem bydleli v jednom baráku kousek bokem od Main street. Postarší dvoupatrový dům s velmi slabými stěnami a velkým množstvím pokojíků. Bydlelo nás tam plus mínus dvacet. Lidi z celýho světa. Japonci, Španělé, Francouzi... Pronajímala to krásná Elaine. Parasovi se líbily její nohy, mně oči.
Když jsme u ní zaklepali, měla volný dva pokoje. Jeden v přízemí, v tom zela uprostřed místnosti díra, docela obstojná - dvě stopy na dvě stopy, druhý pak v prvním patře, přímo nad kuchyní. Ten byl bez díry v podlaze, tak jsme si ho vybrali. Bez váhání.
Bylo to u rušný silnice, ale auta jsme slyšeli málokdy, protože hluk z ulice do ranních hodin pravidelně přehlušoval kravál z mezinárodních večírků, které se odehrávaly pod námi v kuchyni. Ale my byli tak utahaný, že nám to bylo beztak jedno.
Agentura z New West se snažila, abychom se nenudily. Ze začátku chodily nabídky pravidelně, takže ani nebylo třeba se registrovat jinde. Jako vůbec první job jsme byli na stavbě hotelu na Drake street a Granville. Osm hodin jsme vyklízeli dvě podlaží od všeho možnýho sajrajtu a haraburdí. Vydělali jsme si každej 82 dolarů! Naše první kanadská výplata! Jenomže to byla jednorázová záležitost a bylo třeba čekat na další zavolání. V jiný agentuře nám řekli, že máme přijít ráno v 5:30, ale že práce je stejně jen někdy. To se nám nechtělo. Naštěstí se ozvalo New West!
Další job byl kousek mimo Van. Samozřejmě ASAP. Šlo o vykládání kamionů. Do telefonu nám řekli adresu a že je to nějaký „ace truck“, že se máme oblíct. Asi něco s kasínem. My toho moc neměli, tak jsme se oblíkli normálně pracovně. Jenomže to nebyl ace truck, ale ice truck. Prostě mražený výrobky v mrazících přívěsech. Kuřata a ryby pro všechny v okolí. Naštěstí nám poprvý něco teplýho půjčili. Zima tam byla teda ukrutná. A protože venku bylo léto v plným proudu, dost jsme z toho nastydli.
Nebyla to náročná práce a když se člověk hýbal, tak se i zahřál. Vykládali jsme postupně jednotlivý přívěsy a rovnali krabice na palety. Je to jako když se staví hrad z kostek. Pak přijeli naši nadřízení na ještěrkách, který nám nikdy nepůjčili, a převezli vyskladněné zboží, kam potřebovali.
Nutno dodat, že naši nadřízení byli Indiáni. Málomluvný. A to hodně. Někdy neřekli za celou směnu ani slovo. Museli jsme se spokojit s posunky.
Největší proslov měl jeden z nich, když jsem místo Parase dostal do dvojičky nějakýho mladýho Kanaďana, co měl novou zimní bundu. Luxusní. Pravej opak Indiánů, pořád mluvil. Já mu moc nerozuměl, Indiáni mu nedopovídali, ale jemu to bylo jedno. Mluvil a mluvil. Nedalo se s ním dělat moc rychle, a tak mi byla děsná zima. O coffey breaku (přestávce) utekl. A na to jeden z Indiánů poznamenal: „Předpokládal jsem to.“ Samozřejmě se u toho neusmál.
Pak jsem musel dělat za dva. Ale ještěrku se mi vždycky podařilo včas nakrmit, takže nebylo třeba dalších slov.
