Na palubě – den druhý
Edmonton přišel během hluboké noci. Konečná stanice pro většinu lidiček, kteří se mnou nastoupili ve Vancouveru. Abych si našel nové známé.
Vystoupil zde i vtipný chlápek. Od pohledu silný kuřák. Jeho záliba se dala poznat podle toho, že spal s nezapálenou cigaretou v puse. A když vlak brzdil, hned vyskočil a běžel zjišťovat, jestli právě zde bude kýžená kuřácká pauza. Většinou se vracel zpátky na svou sedačku s nepořízenou. Zajímavý byl i tím, že navzdory kruté zimě, chodil v kraťasech. Asi ho hřejí ty cigarety. Buď jak buď, po vystoupení v Edmontu byl šťastný jako blecha a hned co vyskočil na perón, už mu hořela cigareta. A my jedeme dál!
Venku je sice tma, ale přesto je změna rázu krajiny patrná. Po nekonečných horách, nekonečné pustiny. Ráno budu moudřejší.
Trochu mi vrtalo hlavou, že jsme po jednom dni putování urazili strašně malý kousek cesty. Po pohledu na mapu jsem kroutil hlavou, jak chceme ve zbylém čase stihnout zbytek.
Rozložil jsem si na spaní obě sedačky. Vlak není naštěstí moc plný, tak jsem se rozhodl udělat si dnes pohodlnější spaní. Bohužel je mi malé i toto. Opět jsem dlouho hledal vhodnou polohu, a když jsem ji stejně nenašel – usnul jsem.
Probudilo mě klepání celého vlaku. Podle mého času jedna ráno, podle lokálního těžko říct. Podobně se klepalo letadlo nad Mexikem, když jsem letěl z Mexico City do Tijuany. Nepříjemný pocit. Čas na evakuaci? Ne. Pochopil jsem, že jsme konečně nabrali maximální rychlost. Proto jsme první den urazili tak malý díl cesty. V horách bylo nutné dodržovat rychlostí limity. Ne tak v pustinách. Spokojeně jsem usnul.
Ráno přišlo na řadu kafe a sezení v kukani. Východ slunce v planinách Saskatchewanu. Vděční tu jsou za každý malý kopeček. Pole jsou zatím ještě zasněžená – únor bílý, pole sílí. I když je vlastně už březen. Alespoň posílí více. Sem přijet na žně s vlastním kombajnem, tak si vyděláte na cestu okolo světa. Že by plán napřesrok?
Pak následovaly tři hodiny, kdy jsme spíš stáli, než jeli. A nabrali první větší zpoždění. Koleje kolem Saskatoonu jsou plné nákladních vlaků a je těžké mezi nimi prokličkovat. Musím doufat, že dál to bude lepší!
Opouštíme Saskatoon. Další zastavení bude Winnipeg. Předposlední zastávka před cílem. Očekávaný příjezd 20:30. Myšleno předposlední z těch větších. Protože po trase je celkem 35 zastávek.
Bohužel to dál lepší nebylo! Spíš horší. A o hodně. Najednou jsme se dostali do kolony. Abyste pochopili, jak to tady chodí. Většina tratí mezi Vancouverem a Torontem je jednokolejná. Vlaky se míjejí na krátkých, dvojkolejných úsecích. Krátké tedy vlastně moc nejsou, protože místní nákladní vlaky mohou mít i několik kilometrů. Tedy asi takhle krátké.
Někde v Pustině. Saskatwechan je ostatně jedna velká pustina. Zvláště v zimě, když jsou nezoraná pole pokryta souvislou vrstvou sněhu a jinak nikde nic. Uprostřed Ničeho a Nikde. Před námi vlak Nejededál. Seděl jsem ho poprvé zrovna v kukani, když jsem to před sebou zpozoroval. Vedle nás nákladní kolos, před námi nákladní kolos.
Nic se nehýbalo. Desítky minut. Byl tam s námi chlápek, jakýsi fotograf, ale patřil k drahám. Nebo měl alespoň čepici VIA Rail a vysílačku. Dozvěděli jsme se od něj, že vlak před námi má porouchanou lokomotivu, že bude nejméně hodinu trvat, než se to vyřeší. A trvalo. A my čekali. A bylo to víc něž hodinu. Když jsme se pak rozjeli, nestačil jsem se divit.
Byli jsme celou dobu asi jen půl míle od stanice Melville! Kde jsme udělali další přestávku! A Melville jsme opouštěli krokem, protože se před nás dostala nějaká hodně dlouhá a pomalá mašinka. Jeli jsme dobré tři hodiny na oranžovou, potažmo na červenou, než se nám podařilo dostat před něj. Přes osm hodin zpoždění! A bude hůř!
Posádka mě stále uklidňuje, že to stihnu! Ale s jistotou to nemůže říct nikdo. Není tu ani wifi, ani mobilní signál. Tedy ani není možné zavolat na DELTA airlines a říct jim, že to asi nestihnu.
Musím být trpělivý. Což nejsem. Piju jedno kafe za druhým. Alespoň, že je čím se kochat. Za okny se totiž zase pozvolna mění krajina. Pole mizí a objevují se náznaky kopečků. To bude Manitoba! Čtvrtá provincie z pěti. Tolik jich máme celkem projíždět. Britská Kolumbie, Alberta, Saskatwechan, Manitoba a nakonec cílové Ontario!
Když se pořádně rozjedeme, je už venku hluboká noc. Druhý den na cestě přes Kanadu za námi. A trošku se nám to zdramatizovalo.
Zde pokračování: Den třetí. Honička s časem a zpívání na kolejích