Den třetí – Honička s časem
Ve Winnipegu jsme měli být ve 20:30… jsme tam ale až někdy nad ránem. Myslím, že byly čtyři. Celou dobu jsem nespal a vyhlížel světla tohohle města. Dojeli jsme do něj krokem. Jak jinak. Přetížená železniční síť ve dne v noci!
Naštěstí mám fajn spolucestující, se kterými ukrajujeme kilometry. Dva kluky. Australana jedoucího z Jasperu a Kanaďana Johna z Vancouveru, co jede do Toronta za prací. To Australan, Jarran McNamara se jmenuje, má lepší plány. Víc než rok cestovat a nic jiného než cestovat! Jak já mu závidím. Zrovna je na začátku. Severní Amerika, pak střední, pak přesun do Evropy atd... I ten návrat do Austrálie zní skvěle! Svět patří těm, co ho chtěj poznat!
Ve Winnipegu jsou závěje. V mexických teniskách se mi sotva daří projít kolem nádraží. A ta zima! Aby ne, jsme v Kanadě!
Ve stanici se nezdržíme dlouho. Sotva si prohlídnu siluetu budovy Canadian Museum for Human Rights, naženou nás zpátky do vlaku, že se pokračuje.
Ale popojedeme jen k prvním semaforům a tam zase čekáme a čekáme… rozhodnu se to zaspat a že ráno se uvidí. Když usínám vlak se rozjíždí. Jak nabíráme rychlost, lehce uklidněn zaberu. Usínám. Pár hodin spánku a jsme v Ontáriu. Za okny hluboké lesy, zamrzlá a zasněžená jezera. A hustě chumelí. To vlaku nevadí. Ani to, že jsou zapadané koleje. Vadí mu jen a jedině ty protijedoucí vlaky. Další dnes dopoledne. Ozve se hlášení (mezitím se ve Winnipegu změnila kompletně posádka): „Omlouváme se. Budeme teď hodinu čekat na protijedoucí vlak ze západu. Pohodlně se usaďte a kochejte se výhledem.“ Vtipálek. Výhled byl zrovna na část zasněženého lesa. Smrkového.
S tou hodinou kecal. Naštěstí to bylo méně. Teda než avizovaný vlak přijel. Než nás minul to je jiná věc. Tenhle byl asi nejdelší. Nejenže měl dvě lokomotivy vepředu a jednu uprostřed. Tenhle měl navíc i jednu vzadu! Strašně dlouhý vlak… pořád jsme si mysleli, že bude konec a sotva půlka! Miliony tun nákladu!
Naštěstí od té doby docela frčíme. Zpoždění jsme stáhli na osm hodin. Což je ale stále ještě moc. Pokud se nedostaneme na šest, nemá nejspíš ani cenu v Torontu spěchat na letiště. Mezitím jsem v Sioux Lookout chytil na pár minut wi-fi! A napsal Parasovi se Spajkem, aby zkusili zavolat na DELTU a zeptali se mi, co a jak bych měl dělat s tím letem.
Problém je to zapeklitější. Nemám u sebe moc peněz, všechny jsou teď někde ve vzduchu. Mezi kanadskou RBC (Royal Bank of Canada) a českou KB (Komerční bankou). A pár dní v tom vzduchu ještě budou. Vzal jsem si na útratu 300 dolarů a to už je pár dní zpátky. Těžko říct, kolik mi ještě zbývá. Nemám ani kanadskou kreditku, telefon… jestli mi to uletí, to bude teprve punk!
Po pár dnech jsem světu ohlásil, že jsem uvízl. V Ontáriu. Kluci měli radost. Že jsem se ozval, ne že jsem uvízl.
Než jsem nastoupil do vlaku, tak někdo z nich (nebo já) vtipně poznamenal: „Červená linka vede z Letňan na Háje. Nebo také z Vancouveru do Toronta. Já jenom doufám, že nenapadne moc sněhu a nedojedu do háje!“
Paras mi napsal, že zrovna letenky přeobjednávali, že vyjednali nějaké, kde mají přestup osm hodin v Amstru. Že mám zavolat a že do odletu mám nárok na změnu. Za 120 éček. To bylo sice více než moje kanadská denní mzda, ale když si holt člověk neudělá rezervu... pak jsme se vzdálili od Sioux Lookout a spojení bylo v trapu. Co teď? Vlak zrovna jel. Chumelenici navzdory. Je den, nebo noc?
Když máš cíl, tak se ani na neplánované a nenaplánované cestě, což tohle dost je, neztratíš a prostě víš, že to dokážeš. I když zabloudíš v Tijuaně. Poděkovat a rozloučit se a pak frčet dál! Ukrajovat postupně časový rozdíl jako koláč. Už ne na jih, už ne na sever. Východ je teď jediný směr. Domů.
Z úvah mě vytrhla nová průvodčí. Že prý kdo má zájem, ať přijde na koncert do občerstvovacího vozu - to byl jiný vůz než jídelní. Nacházel se hned za naším. Byl to ten vyvýšený vagón s kukaní. Právě pod tou se nacházel obchůdek na způsob české vietnamské večerky. Ale alkohol tam měli jen v omezené hodiny a navíc brzo došel.
Když nás průvodčí přišla pozvat, zrovna jsem si hověl na rozložené sedačce. Jarran o dvě řady za mnou taky. A víc nás ve vagónu v té chvíli už nebylo. Asi jsou všichni na koncertě. Věděl jsem, že s námi jede z Edmontonu folková zpěvačka Alex. Jako evakuační pomocník (neodvažuji se poznamenat důstojník) jsem se samozřejmě musel zajímat o to, kdo je na palubě. Vyrazil jsem do občerstvovacího vozu, protože z okna stejně nebylo na co koukat a hudbu si prostě nenechám nikdy ujít. Jarran se nechal slyšel, že se časem přidá.
Já se přidal hned. Vešel jsem do občerstvovacího vozu a tam Alex!
O koncertě, party vlaku, denním zpožděním a příjezdu do Toronta se dočtete v příští kapitole! Ale nejdřív ji musím napsat.