Na sklonku léta jsem vyrážel o volných nedělích na výlety do hor, které se tyčily hned za městem. 8. září, v den narozenin mé sestry, jsem vyrazil na Crown Mountain a byla to asi nejvíc náročná výprava, co jsem v Kanadě podnikl.
Věděl jsem, že je to na celý den, a tak jsem si přivstal a vyrazil do ospalého Vancouveru. Start mnou vybrané trasy se nachází v Lynn Valley, kam se dá dostat pohodlně MHD. Bus mě vysadil kousek od vstupní brány do Lynn Canyon Park a dál už pěkně po svých. Byl tu docela frmol. Dá se odtud vyrazit třeba na Lynn Peak (to zas jinou neděli), na Coliseum Mountain a Lynn Lake (to až při příští výpravě do Kanady) a taky na Grouse Mountain. A tam jsem chtěl - s malou odbočkou, když vyjde čas i počasí (ani jedno nevyšlo) na Crown Mouintain.
Na Grouse už jsem před tím byl dvakrát. Ale to jsem jenom vyběhl na vrchol. Což zabere tak hodinku a není to žádná vysokohorská turistika, ale dobrý trénink. Teď přede mnou byla celodenní túra po dosti složitém terénu. To mi aspoň řekla mapa, kterou jsi si prostudoval na informacích a také správce parku, s kterým jsem se dal do řeči. Moc mi to nedoporučoval. Samotnýmu. Ale věděl, že mě nezlomí, tak mi popřál hodně štěstí.
Na začátku trailu jsem vyplnil požadované údaje - jako kam jdu, kdo jsem, kolik nás je, koho kontaktovat v případě kdyby něco - a hodil je do schránky.
Nejprve jsem šel lesem, až jsem dospěl k Lynn Canyon Suspension Bridge, který se klene 50 metrů nad Lynn Creek. Přejít 48 metrů dlouhý most je zážitek. Neustále se s vámi houpe a udělat nerozmazanou fotku je umění.
Dál jsem postupoval podél rychle tekoucí horské říčky (místy řeky) plné velkých kamenů. Cesta se začala svažovat, počty turistů postupně řídly. Objevilo se varování před medvědy s tradičním doporučením dělat hluk, třeba si zpívat. Tak jsem si zpíval "Před naší za naší...". Až jsem došel skupinku čtyř lidí. Vypadalo to, že mají stejnou cestu. A když jsem byl na doslech, seznal jsem, že i stejný původ. Všichni čtyři byli Češi! Setkání, které uprostřed kanadských lesů pořádně potěší. Taky chtěli na Crown Mountain. Tak jsme se rozhodli pokračovat spolu, to cesta lépe utíká. Jenomže za chvíli byl terén tak složitý, že jsme stejně šli zase každý sám se sebou.
Nejhorší bylo, že se ztratila úplně cesta. Jen sem tam se objevil náznak značky, to byla vždycky úleva!
Mosty zmizely úplně. Ne tak nutnost dostat se na druhou stranu horské říčky. Místy byla pořádně široká. A tak jsme skákali z kamene na kámen, snažili se udržet na kluzkých kládách či se prostě brodili.
Kolem Norvan Falls nás zastihla mlha. Oblačnost halila vrcholky hor už když jsme vyrazili. Teď jsme do ní postupně vstupovali. Ale ne sami. Dohnala nás dvojice dalších turistů. Dalších Čechů! Z Matfyzu byli. Naše skupina se opět rozrostla. Zajímavý, že nikoho dalšího jsme nepotkali. Ten den se pro tuto trasu rozhodli asi jenom našinci.
Minuli jsme odbočku na Lynn Lake a pokračovali po Hanes Valley Route. Místy byl patrný ještě sníh. Pak následovala nejhorší část cesty. Kilometr a půl do velmi strmého svahu.
Skákali jsme z kamene na kámen jak kamzíci. Rozestupy mezi námi se zvětšovaly. Když jsme došli do sedla pod Crown Mountain byla mlha hustá tak, že všichni výšlap na Crown odpískali. Všichni až na mě. Já tam prostě chtěl! Předpokládal, že když je přede mnou ještě přes kilometr stoupání, že se prostě dostanu nad mraky. Ostatní to nepředpokládali a tak pokračovali rovnou na Grouse Mountain.
Doslova jsem se drápal mlhou. Zase sám. Cestu před sebou jsem kolikrát jen tušil. Ale nakonec jsem se nad mraky vydrápal! A spatřil slunce.
Šel jsem dál. Postupně zmizely všechny stromy a naskytly se mi senzační výhledy na vrcholky okolních hor čnějící z načechraných mračen! Kochal jsem se a fotil. Fotil jsem a kochal se.
Čas mě docela tlačil (potřeboval jsem se dostat na Grouse před setměním), ale neskonale úchvatné výhledy mě nechtěly pustit.
Když jsem si uvědomil, kolik je a že těmi mračny budu muset vlastně projít, kvapně jsem se s dechberoucími panoramaty rozloučil a vydal se na cestu dolů. Jenže... ty mraky byly krásný jenom svrchu. Když jimi člověk procházel, už to taková paráda nebyla. Zimu pominu, spíš vadila značně snížená viditelnost. A v jednu chvíli hodně. Protože jsem sešel z cesty (asi posté) a moc nechybělo a udělal krok do prázdna a těžko říci jak hlubokého.
Vrátil jsem se po svých stopách k poslední značce a dál se rozhodl postupovat obezřetněji (rozuměj pomaleji). A tak mě dostihl soumrak. Ale to už jsem byl kolem Little Goat Mountain (LGM), z který vede odbočka na Goat Mountain, kam jsem šel některou z předchozích nedělí, takže jsem to tam "znal".
Naštěstí od LGM už není "very challenging terrrain" (tedy velmi náročný terén), ale relativně slušné lesní pěšiny, po kterých ale taky nikdo nešel, protože už bylo fakt dost pozdě. A taky ta mlha. Jenomže to medvědům asi nevadí, a tak jsem si pořád zpíval a prokládal to monology z různých divadelních her. Zajistil jsem medvědům kulturní večer. Ale žádný aplaus se nekonal.
Už u Grouse jsem v mlze zaregistroval pohyb. Ale na medvěda to bylo moc malý. Nejdřív jsem si myslel, že to je kojot, ale na toho to bylo zase moc velký. Tak mi z toho vyšel vlk. Jenomže mě asi neviděl a šel si dál svou cestou. Nebo jsem zpíval moc falešně.
Buď jak buď dorazil jsem na Grouse. Potmě. Hodil jsem do schránky ústřižek, že jsem cestu zvládl a šel na lanovku dolů do města. Chvilku jsem se rozhlížel, jestli nespatřím někoho z české skupiny. Nikde nikdo. To ovšem neznamenalo, že by v kabině lanovky nebyli jiní našinci. Byli.
Fotky z cesty na Crown Mountain (včetně mapy):
https://www.dropbox.com/sh/jvxd00z65f96aes/AAAhHKV3SslTujQncpErsnE6a?dl=0
