Kapitola první
Plánování aneb Kterak se to celé semlelo
Když jsme v Kanadě bujaře přivítali rok 2014, můj pobyt ve Vancouveru se pomalu, leč nezadržitelně blížil ke svému konci. Bylo třeba začít plánovat závěrečnou cestu, abych si odsud odvezl co nejvíce vzpomínek. Zatím jsem měl zmapovány toliko stavby po celém městě a okolní hory. Což by v podstatě mohlo stačit, hory i lešení jsem měl prolezlé pečlivě, ale když už jsem jednou tady? Probudil se cestovatelský pud a před tím není obrany.
Stanovil jsem si dva stěžejní cíle - vidět, co nejvíc a především stihnout svatbu své sestry. Nejzazší termín byl dán více než odletem z torontského letiště.
Už před rokem, když jsme se do Kanady s Parasem a Spajkem vydávali, jsme si koupili zpáteční letenky z východního pobřeží. Aby nebylo zbytí a my na závěr cestovat prostě museli a minimálně si tuto nádhernou zemi alespoň napříč projeli. Nápad to byl můj. A nakonec jsem si onu zpáteční cestu z Vancouveru do Toronta užil z kluků asi nejvíc. Z rozličných důvodů se naše trojice rozdělila a zpátky jsme cestovali každý sám. Ale to bych předbíhal. Vlakový přejezd Kanady je až závěr celé velké cesty.
Předtím jsem uvažoval o výpravě do San Diega. Také velké vlakové. Vlak vyjíždí ze Seattlu, prodere se přes stát Washington, Oregon a jeho trať poté lemuje kalifornské pobřeží. Prostě nádhera! Na jihu Kalifornie jsem chtěl navštívit kamarádku Lenku, mou bývalou kolegyni z divadla. A pak se třeba podívat do Tijuany. Jenže nakonec bylo všechno úplně jinak. Znáte to.
Zjistil jsem totiž, že Gigi s Lenkou, kterou znám vlastně stejně jako druhou Lenku taky z divadla, jsou už v Mexiku. Z legrace jsem podotkl, že teda já taky jdu. Ono zjištění bylo dílem náhody. Chlubil jsem se, jaká piva se dají sehnat v našem newwestminsterském liquer storu. Českých piv zde bylo po kanadských snad nejvíc. Aby ne, odbyt měly skvělý! Kozel, Czechwar, Krušovice, Baron (černý) a Plznička - můj tehdejší úlovek.
Na to se právě ozval Gigi: „Čau Václave, byl jsi mi velkou inspirací. Dnes jsem projel přes celé Mexico City a zde je výsledek. Bohužel jich bylo posledních 7. Snad mi je Lenka nelupne. Díky a ahoj v Teplicích.” A poslal mi fotečku sedmi Plzniček.
Už teda dost dobře nevím, jestli mu je Lenka lupla nebo ne. Jediný co vím, že další společný pivo jsme si nedali v Teplicích, ale na horký mexický půdě. Měli jsme totiž nejenom stejný chutě, nýbrž i totožný datum návratu. Rozhodl jsem se pokračovat v Shakespearově duchu, že „svět je jedno velké jeviště.“
O dva dny později mi Gigi s Lenkou napsali znovu. Pamatuju si, že jsem se zrovna naloďoval v North Vancouveru na SeaBus. Poté, co jsem si odkroutil vyčerpávající nedělní směnu na horách: „Čau Vendo, od 17.2 do 3.3 budeme na Yukatanu. Přiletí za náma náš kamarád Lukášek a budeme cestovat. Kdyby ses chtěl přidat, tak to bude fajn. Mimo tuto dobu budeme v M.C. a okolí, jen si na par dni odskočíme do Guadelajary. Dej prosím vědět, my můžeme bez problému upravit plán nebo vymyslet nějakou skopičinu.“
To už jsem věděl najisto, že za nimi pojedu. Vymýšlení skopičin mohlo začít!
O cestování po Mexiku jsem tehdy neměl páru. Jenom vím, že mě od něj dost lidí zrazovalo. Od krádeží v Cancunu až po únosy turistů a řezání jejich hlav v Tijuaně. Nutno podotknout, že nic z toho se mi nestalo. Ukrást mi nebylo skorem co a hlavu jsem si dobře hlídal.
Začaly naše dlouhé noční debaty s Gigim, ze kterých jsem se dozvěděl, jak to v Mexiku funguje, že nepotřebuju vízum, očkování a rozhodně ani spacák. Nepotřeboval jsem vlastně skoro nic. A tak jsem měl ze začátku problém naplnit i jedno malé zavazadlo. V drogerii jsem objevil skládací kartáčky na zuby a hned jsem si dva koupil. Vždycky jsem ho chtěl!
Po pár hovorech jsem věděl o Mexiku vše, co jsem potřeboval. I to, že se Muž z Acapulca natáčel v Puerto Vallarta. Jeden z mých dalších dotazů, „a vysílají mi v Mexiku Olympiádu?“ zůstal bez odpovědi.
Nastala nejdramatičtější část. Teda alespoň já za ni nákup letenek vždycky považuju. Lehce na něm může taky všechno zkrachovat, zvláště pokud se to nechává na poslední chvíli. Spolubydlící nemohly jistě přeslechnout mé výkřiky do tmy: „Nemůžu to znovu najít!“, „Prostě všechny levný letenky najednou zmizely.“ atd.
Gigi se mě snažil na dálku uklidnit: „Mám tu jeden let, co trvá 63 hodin.”
Naštěstí měl i dobré zprávy: „Mám tu jeden za 278,21 CAD.“
Já: „Ber.“
Gigi: „Ty ber.“
Já: „Já to říkal sobě.”
Jenomže to byl let s přestupem v USA a já se americkým cavykům při odbavení snažil vyhnout.
V mém případě se může také dost dobře přihodit, že sice seženu letenku za skvělou cenu, ale buď úplně jinam, nebo na úplně někdy jindy. Známe svý Athénský. Skoro se mi to stalo i tentokrát. „Včera jsem dopil vínko a našel super levnou letenku!” chlubím se. “Už jsem byl kliknutí od zaplacení, když jsem zjistil, že je na 20.3.! Rázem jsem vystřízlivěl!”
Vínko bylo výborné, australské. Ale s takovou letenkou bych toho moc nestihl. Bylo třeba zavést přísná prohibiční opatření: „Dnes budu hledat a pak až pít!”
Problém byl, že do Cancúnu, kde jsme měli mít s Gigim, Lenkou a Lukáškem sraz, ale kde jsme se zdržovat pak nechtěli, letěla na zimní dovolenou spousta Kanaďanů. A na mě zbývaly lety pouze s příletem v noci. Těch jsem se chtěl vyvarovat hlavně ze dvou důvodů:
Já: „Chci vystoupit z letadla a být omráčen sluncem!”
Gigi: „Jestli přijedeš v noci, tak tě oškubou.”
Těžko říct, který z nich byl pádnější.
Ale pak jsem ji našel! Bylo to na svátek svatého Valentýna. Naši hokejisté zrovna hráli olympijský zápas proti Lotyšsku. A já to s tou prohibicí nevzal až tak vážně.
„Koukni na to, já to nechci pokazit jako včera,“ poprosil jsem Gigiho dlícího v M.C. u televize.
Ten koukl: „Jj, právě jsem to taky našel. Přes Toronto. Vypadá to dobře, ne?“
Vypadalo. A tak jsem měl letenku!
Jarda dal gól na 2:1.
Došlo víno.
Do odletu zbývalo šest dnů.
Kapitola druhá
Vamos Mexico!
Poslední nutné přípravy. Ostatní už jsou dva tři dny na místě. Přijdu o část dobrodružství, ale za to si užiju svoje. Mám sbaleno. Nakonec vezu víc než jen kartáček na zuby. Přesto jsem spokojen. Vše se vešlo do mého oblíbeného batohu.
Den před odletem jdu naposledy do práce. Stavba v Richmondu. S Parasem, Kárlem a mnoho dalšími jsme tam posledních pár měsíců renovovali balkóny. Asi dvacet kousků. Docela fuška. Ale pracovní deník sepíšu někdy příště. S Mexikem to ale souvislost má. Poslední pracovní den, dokonce poslední pracovní úkon, už se vidím v Karibiku se skleničkou v ruce. A najednou mi prasklo v ruce sklo. A místo skleničky jsem měl v ruce střepy a pořádnou ránu*.
*(Podrobněji jsem vylíčil v Historce z Kanady nazvané „Jak jsem já sloužil to poslední léto aneb Můj poslední den v práci“.)
No, pořádnou. Trochu jsem to zveličil, ale takový byl můj první dojem. A drama to rozhodně bylo. Poslední den a já byl vůbec poprvé u kanadské doktorky! Ránu zcelily čtyři stehy. To vysvětluje, proč mám na fotkách zafáčovaný levý palec a proč jsem první dny nemohl do moře. Nemohl, ale šel.
Větší překážkou než stehy byl skalpel. Ten mi dala doktorka v chirurgickém salónku v New Westminsteru, když jsem jí vylíčil, že to na vyndání stehů nestihnu. Že budu někde v divočině tou dobou. Do příručního zavazadla jsem ho dát nemohl. To bych se mohl na letišti se zlou potázat. Nedalo se nic dělat, vyřešilo to druhé zavazadlo. Nakonec jsem se mu nevyhnul. Jenomže toliko s malým skalpelem na dně bylo toto zavazadlo podezřele prázdné. Chtě nechtě jsem musel vzít víc věcí. Mimo jiné mou oblíbenou deku a něco teplého na sebe. Tedy hromadu zbytečností. Však jsem taky cestou dost věcí rozdal nebo prostě vyhodil.
Ještě mě napadá jedna rada. Zvláště pro mě, pro příště. Nikdy nenechávejte na poslední chvíli nákup pesos. Já to udělal a měl jsem kvůli tomu docela honičku. Oběhl jsem snad půlku Vancouveru.
V den odletu se Vancouver ukázal v celé své kráse. Rozloučil se se mnou krásným slunečným dnem. Až se asi o měsíc později vrátím, budu klepat kosu. To už nebudu mít žádný teplý věci a Spajk mi bude muset půjčit svetr.
Ale teď vzhůru za teplem! Vzhůru do Mexika.
Nejdříve teda dost prapodivně na východ. Do Toronta. Přistáli jsme pozdě večer a celou noc čekám na ranní let. Mezitím studuju mapy. Změnila se totiž situace. Z původní domluvy, že se sejdeme na letišti v Cancúnu, sešlo.
Když jsem řešil situaci se skalpelem, přišla mi od Gigiho následující zpráva: „Čau Vendo, bohužel tě nebudu moct vyzvednout na letišti, ale cesta za náma je jednoduchá. Hned vedle terminálu, kde přistaneš, je autobusové nádraží a u společnosti ADO si koupíš jízdenku do Tulumu. Je možné že zrovna nepojede do Tulumu, ale jenom do Playa Carmen, ale to nevadí, protože hned navazuje spoj do Tulumu. Všude se v pohodě domluvíš anglicky a pojedeš se spousty amíkama, takže ti i poraděj, většina z nich je tu už po několikáté. Na nádraží tě vyzvedneme. Pojedeš asi 3 hodiny. Drž se!“ Pro jistotu mi připsal číslo na Lenku.
Ani v nejmenším mi to nevadilo. Alespoň bude pořádné dobrodružství, říkal jsem si a studoval cestu do Tulumu.
Má odpověď byla plná optimismu, aby ne. Byl jsem na své vysněné cestě: „Už jsem v Torontu. A koukám na mapu. Tulum jen od toho nějakých 131 km. To snad bude v pohodě. Jenom těžko říct, kdy dokodrcám. Takhle z Kanady. Snad bez komplikací. Už se těším!”
Uvažoval jsem, co všechno chci v Mexiku vidět a zažít. Seznam to byl hodně dlouhý: pyramidy, mezcal, mexickou kuchyni.... ale především jsem chtěl poznat Mexičany. Jaké prožívají strasti a radosti.
Z úvah mě vytrhlo svítání. Nastalo velmi chladné ráno. Východní pobřeží ten rok postihla krutá zima. Napadly hromady sněhu. Provoz na letišti to však nikterak nenarušilo. Ne ten den. Naše letadlo bylo připraveno!
Až na palubě jsem si uvědomil, že s mojí španělštinou se mi bude život Mexičanů poznávat těžko. Uměl jsem málo, vlastně nic. S buenos días, amigo, seňorita... to nevypadalo na zabřednutí dlouhého hovoru. Lenka umí naštěstí perfektně španělsky, uvědomil jsem si a uklidnil se.
Let proběhl bez komplikací. Cestovalo se mnou plno natěšených Kanaďanů. Vesměs se chystali zůstat v Cancúnu a maximálně vyrazit na pár výletů po okolí. Tedy jiná cestovní skupina. Do Tulumu nemířil nikdo.
Když jsme dosedli na cancúnské letiště, hrklo ve mně.
Jsem v Mexiku! Došlo mi.
Dobrodružství začíná!
Buenos días! Señorita.
