Byl už starý, vyjížděl sám každý den velmi časně ráno do přístaviště v Richmondu. Ale nebyl to rybář, nýbrž tesař.
Dnes vám povím o Kárlovi. Nejstarším, největším, nejfousatějším, nejsprostějším a nejvtipnějším týpkovi, s kterým jsem tady v Kanadě pracoval. A předesílám hned na začátku, kam se hrabou moje historky na ty jeho! Bohužel těžko je převézt do češtiny. Bez jeho hurónského smíchu a angličtiny, která se už jen tak někde neslyší, by to byl jak on říká: „nickel-and-dime job“ – což si dovolím volně přeložit „prostě vo ničem“.
Ale počkejte! Přece jen něco! Jeho nejlepší hláška: „Santa is coming!“ Používá vždy, když se snaží vecpat jeho santovské tělo do malého otvoru v lešení – opravdu v té chvíli dost připomíná Santu, který leze s dárky komínem. Jenomže Kárlovi je naše lešení malý! Vždycky ho cestou rozebírá, stříhá sítě… Protože to není jenom jeho mohutné tělo. On má na sobě ještě XXL montážní pás a v tom snad všechny nástroje, co existují, včetně dvou pil.
Podívejme se teď na jeho stručný životopis (výtah z jeho historek): Jeho rodina přicestovala do Kanady z Finska. Suomi! Karl už se ale narodil tady - v Britské Kolumbii. O dětství moc nevypráví. Znám ho tedy až od puberty. V patnácti utekl z domova, na co taky čekat. A vzhůru za dívkou svého srdce do sousední provincie – Alberty. Tuhle část miluju! Tam pracoval na ropných plošinách. Jeho zaměstnavatelem byl otec jeho dívky, který o nich neměl samozřejmě nejmenší ponětí. Pak následoval další útěk, když to ponětí získal. Dále dvakrát pobyt ve vězení. Kvůli hospodským rvačkám. A podle jeho mohutného těla dvakrát pobyt v nemocnici pro jeho protivníky. Dobrá rada: je lepší ho nenaštvat. Má sice dobré srdce, ale taky dobré svaly!
On stařec, já chlapec a lešení jsou naše lodě. Kolem lešení máme vlastně i sítě. Zelené a modré! A ryby? No ty jsou přeci v moři.
Jen na vysvětlenou: netroufl bych si říkat, že je stařec, kdyby si tak neříkal on sám. I když tak úplně starý zase není. Je mu jako mě a Parasovi dohromady. A Paras to je docela mladík.
Karl neuměl ze začátku vyslovit naše jména. Což vyřešil následovně: já pro něj byl George a Paras Lennie. To se mu moc nelíbilo – kdo nechápe, ať si už konečně přečte O myších a lidech (jedna z mých nejoblíbenějších).
Nicméně pak se naše jména naučil. Teda až na to moje. Buď mi říká Jan (Džen), nebo Vac. Vac se mi moc nelíbí, doufal jsem, že se to neuchytí, ale když on to vždycky křičí tak nahlas! VAC, U CAN HELP ME?! I´M STUCK HERE! - Až mě úplně překřtil. Vac!
Pamatujete? Jednou jsem si stěžoval, že musím dojíždět hodinu a půl do práce. A že hrůza! Jenže Karl to má horší. Dojíždí každý den hodiny hned tři! A pak čtyři zpátky – hodinu navíc kvůli odpolední špičce – horší než pražská magistrála tady. Ale je to bojovník! Ze staré školy. S pilou umí bravurně, jakkoliv velké dřevo přetvoří rychle na to, co potřebuje. S nožem už je to horší. Máme díky němu největší spotřebu náplastí v celé oblasti Vancouveru. Holy crap!
Na závěr prozradím jedno malé tajemství. Ale pšt. Zakoukala se do něj jedna starší paní (teda vlastně paní v letech – nejlepších). A to její balkon ani neděláme! Pravidelně mu buď peče, nebo kupuje velkou krabici plnou koblih! A Karl nám to vždycky rozdá. Má dobré srdce. Však taky „Santa is coming!“
