Každý den je něčím zvláštní. A tak i ten dnešní byl. Ve volné chvíli jsem se ho rozhodl co nejpřesněji a nejvtipněji vylíčit.
Začínat máme v 7:30. Boss Graham mi v noci textuje, že se sejdeme ve skladu lešení na East Pender street a něco odtamtud odvezeme. Už jsem tam byl nespočetněkrát, ale pokaždé to nemůžu najít – v minulém týdnu dvakrát! A to už ho nehledám na West Pender street! Dnes jsem dojel v předstihu.
Frajer, bez google maps. Vím, kde to je, ne? Ale pršelo. Patnáct minut moknout? To nechceš. Schoval jsem se za rohem na zastávce a čekal hezky na 7:30. A těšil se, jak tam budu včas. 7:30 je tady a jdu za roh. Všímavý čtenář tuší, že za rohem sklad nebyl, ani za dalším rohem. Nikde. Zapínám google maps a zjišťuji, že ulici někdo opět přesunul. Jenom o dva bloky dál, ale všude se staví – Vancouver. Takže si po ránu i hezky zaběhám.
Když dorazím se zpožděním do skladu, šéf už tam je. Vzteká se. Po chvilce zjišťuji, že naštěstí ne na mě. Ale na mr. Nobodyho, který zaparkoval s přívěsem tak, že kdyby s ním chtěl vyjet, zboří půlku věcí okolo. Objednává jeřáb. A my odjíždíme, aniž jsme něco naložili. Další úspěch.
Přemisťujeme se do neblízkého Richmondu. Cestou vyplňujeme vokna z páteční návštěvy hospůdky. A hle, zjišťuji, že tam byla i živá hudba.
Ale to už jsme v Richmondu a na pořadu dne jsou zase okna. Tedy jejich instalace. Okenář John už nás vyhlíží. Nic mu nevezeme. Ale okna už tam naštěstí jsou, to mu musí stačit. Nějak si poradí.
Na instalaci okna je nejtěžší okno samotné, tedy ho unést. Povoláváme Parase. Ten má páru! Bohužel se nám hned na začátku stala taková nepříjemná věc. Do cesty se nám postavil psí exkrement. A my ho neobešli. Což na podrážce, to člověk nějak rozdýchá. Horší, když se vám to nějakým neuvěřitelným způsobem rozmaže po bundě a tak. Nechci Parase nějak zdiskreditovat, proto neuvádím, komu se stalo.
Menší peripetie, ale sláva okna hotová! A jede se dál.
Další úkol: mám pokrýt dřevěnou stěnu nepromokavým papírem (neznám český odborný název – prostě kanadsky TYVEK). Mám všechno: Sešívačku, izolepu, nůž, lepidlo (které posléze omylem vyleju a ještě teď ho ze sebe strhávám)… jediné co nemám, je ten speciální papír. Vyzvídám, kdo ho viděl naposledy. Sherlock. Najdu ho u Johna. Ochotně mi ho vrací. Mám radost, že můžu pracovat. Už je skoro pauza na oběd a nic hotovo.
Připravím si papír, cvaknu sešívačkou a nic. Necvaká. Pokouším se ji opravit. Ale nemám návod. Hledám odbornou asistenci. Najdu Tysona. Smart guy co se nedávno vrátil od protinožců! Pokouší se ji opravit. Taky nemá návod. Ať si najdu jinou sešívačku. Ovšem, nemáme. Tyson to nakonec rozebere a opraví, tedy spíš upraví. Funguje pak trochu na jiném principu, ale cvaká. To je hlavní.
Konečně můžu pracovat! Pauza na oběd. Vzhůru do The Fisherman's Boot Cafe! Polévka a kolumbijská káva – 4 dolary.
Po obědě jdu konečně dodělat (silné slovo) ten papír. Sešívačka se po každém třetím cvaknutí rozpadne. Ale to opět není hlavní problém. Do popředí se dostává znovu papír. Potřebuji 9 metrů a v roli jsou jen slabé 3 metry! Johne! To vystačí sotva kolem jednoho okna. Znovu hledám papír. Vyslýchám všechny okolo. I když se jich ptám potřetí, nikdo nic neví. John už odjel. Náhoda?
Jde kolem šéf a ptá se, jak to jde. Odpovím mu ze slušnosti, že dobře. Jen detail… popíšu svůj problém. Netváří se zrovna nadšeně. Prý tu byly tři role. Ať je najdu. Celý den nedělám nic jiného. Ostatní o třech rolích nic nevědí. Nebo mlčí.
Tedy přišel rozkaz najít něco, co neexistuje. Ale tím, že jsem to nenašel, jsem onu neexistenci nepotvrdil. Jsou už takové dny.
A zítra bude asi další takový.
