Pořád se tu něco děje. Třeba zrovna v pátek. Měl jsem řídit služební truck. Forda. A nešel mi rozjet - no automat.
Šéf vystoupil z auta, které jsem měl následovat a říká: "Fakt umíš řídit?"
A já: "No když to rozjedu, tak pak už jo!"
Rychlé zaškolení, jak se startuje automat. Aha. Už vím!
Ujišťuji šéfa, že je vše v ok. Vypadá lehce vyděšeně.
Druhý pokus.
Sláva! Dojeli jsme na první křižovatku. Celých deset metrů. Z kopce. Ale nový problém.
"Paras, kam jeli?"
"Rovně."
"Jsi si jistej?"
"No auto před náma jelo rovně."
"Ale to bylo jiný. To se nám tam vecpalo, když jsme startovali!"
"Aha, to jsem si nevšiml."
Jaký řidič, takový spolujezdec.
Vzali jsme to logicky: Doprava odbočit nešlo, rovně jiný auto, tedy rychlý pohled vlevo a lup! O sto metrů dál blokovala dopravu Grahamova Toyota.
"Tamhle jsou! Jedem!" Dát všemu přednost ("Těm v protisměru nemusíš!") a už zase frčíme. Ale jen kousek. Najednou náš Ford začíná zpomalovat, až zastavil docela.
Paras: "Proč zastavuješ?"
Já: "Vím já? Asi benzín!"
Nádrž - plná. Asi jen potřeboval zahřát motor, protože po chvilce se dostal znovu do otáček.
Mezitím v autě, ke kterému jsme se přískoky blížili:
Graham (drží se za hlavu): "Má doma auto?"
Spajk: "Jasně. Taky Forda. Ale fiestu."
Když bych to měl srovnat, bylo to jako bych přesedl z poníka na slona. Doslova.
Konečně jsme se přiblížili na dohled. Mávám na ně, že blíž nepojedu, abych to do nich nenabořil. Ještě to tak!
Chvíli trvalo, než pochopili, že nemávám na poplach. Kolem nás frčí auta jak na Hungaroringu. Je tu povolená padesátka! West Hastings. Ale odbočit se mi povedlo i bez safety car. Ani nevím jak - v té rychlosti.
A je tu cílová rovinka - ano, přemisťoval jsem vůz jen o dva bloky. To jsem neřekl? Zbývá zaparkovat - tedy zastavit. To už jsem natrénoval předtím. Mockrát! A povedlo se. A docela skoro i rovně!
Vrátil jsem klíčky. Šéf to nekomentoval, ale myslím, že už je jen tak neuvidím.
