1. část – Ze San Diega do Oaklandu
Ospalé ráno. Časný odjezd ze San Diega. Na místním nádraží, pojmenovaném příznačně „Santa Fe“, se tvoří fronta na Pacific Sunfliner. Zařadím se a spolu s ostatními čekám na znamení. To přichází deset minut před plánovaným časem odjezdu. Všichni se hrneme do přistaveného vlaku. Žádné rezervace, vagónů plno. Najdu si místo u okýnka ve druhém patře po směru jízdy na levé straně. To vše je důležité, protože chci vidět kalifornské pláže. Na ty si musím ale ještě počkat. Před pár dny se měnil čas na letní a rozednívá se později. Přijde průvodčí a zkontroluje lístek. Pak si zkusím trochu pospat. Když se proberu, už svítá. Všude pláže, divoké vlny a mezi nimi surfaři v neoprénu. Nikdo víc. I když v Kalifornii, přece jen jsme ještě na severní polokouli a je tu tudíž zima. Pro našince ale dosti netypická. Pozoruji surfaře a mám sto chutí zastavit vlak a skočit do vln za nimi!
Pláže pomalu ustupují do pozadí. Vjíždíme do Los Angeles. Na Union Station většina lidí vystoupí, i když vlak pak ještě pokračuje do Santa Barbary a dál. Valná část cestujících ale přijela za prací právě do LA a další část zde přesedlá na Coast Starlight. Vlak číslo 14. Jedna z perel americké železnice.
V lobby si vyzvedávám místenku. Dostávám číslo 41. A sláva je to u okýnka! A ostatní parametry stejné jako v Pacificku! Udělám si ještě malou procházku kolem nádraží, pár fotek, pár bezdomovců. A rychle na drobný nákup, ať mám něco k svačině. Banány, sendviče, kafe, voda. Jak rád bych si dal mexické tacos! Kafe se mi podaří rozlít. To bych nebyl já. A vzhůru na palubu! Cestou k vlaku mi třikrát zkontrolují lístek. Tady se nemůže stát, že někdo nastoupí do špatného spoje! Najdu si svoje místečko u okýnka, to do uličky už je obsazené. Dovolím se a sedám si. Pěkně uspořádám svoje skromné vybavení a čekám na rozjezd. Ze stanice vyjíždíme na minutu přesně! Znovu nám zkontrolují lístky a už to frčí! Nejprve prosvištíme Los Angeles. Na pozadí Hollywood a natáčecí studia. Město ale postupně ustupuje. Začínají sklady a pak rodinné domky se zahrádkami. Místní na nich nejčastěji pěstují citrusy a bazény! Kalifornie!
Konečně mizí výtvory lidské činnosti a na řadu přichází opět dílo přírody. Máme tu znovu pláže. A jaké pěkné! Opět plné vln a surfařů. Nejprve jedeme přímo podél oceánu, později zdoláme stoupání a jsme kus nad ním. V podstatě na útesu. Úžasem tajím dech. Tohle bych z letadla neviděl! A tak to jde pár hodin. Pláže, pláže, pláže... co chvíli mě pohupování na železničních pražcích ukolébá a já usínám... když se probudím, pláže, pláže a zase pláže, až se nakonec začneme stáčet do vnitrozemí. Kde se střídají pastviny s poli plnými zeleniny. V Kalifornii se pěstuje lecos i mnohé jiné. Ve Vancouveru jsme kupovali spoustu zeleniny právě odsud. Pole jsou plné rolníků. Sází, udupávají, třídí... na každém poli jiná zemědělská činnost.&nbs
Na pastvinách se pasou krávy, trkají kozy, pobíhají koně... pak se pozvolna vytrácí zelená tráva. To se blíží poušť. Nebo alespoň polopoušť. Nějakou dobu jedeme naprostou pustinou. Vjíždíme do údolí, kaňonu. Stěny kolem nás se šplhají čím dál výš a výš. Vjíždíme do tunelu a hned do dalšího. Na tomto úseku jich je plno. Dlouhé a temné. Nejspíš taky pěkně úzké - určitě pro náš velký vlak - to naštěstí nevidím.
A zase pastviny a pole. Sem tam zastavíme uprostřed ničeho, buď čekáme, až se mineme s protijedoucím vlakem nebo se něco děje na trati před lokomotivou a tak čekáme, až se to přežene. S výhybkami operují přímo naši konduktéři. Vystoupí. Přehodí výhybku. Vlak popojede, výpravčí nahlásí vysílačkou strojvedoucímu jestli už popojel dost, pak zase přehodí výhybku, nastoupí a jede se dál. Pozvolna nabíráme zpoždění. Ale myslím, že během noci to doženeme. Zastávek není moc. Zhruba každé dvě hodiny nějaké menší městečko.
Osm hodin vydržím sedět a všechno to ubíhající kolem zleva doprava pozorovat. Tedy doslova celou pracovní směnu - bez přestávky. Než vstanu, abych si poprvé odskočil a šel koupit něco teplého k snědku. Nabídka moc široká není... po třech týdnech první cheesburger. Vůbec mi nechyběl, vůbec mi nechutnal. Ale aspoň něco v žaludku. A v občerstvovacím vagóně je krásná vyhlídka. Sedám si na chvilku tady. Na pravou stranu. V dáli se vypínají hory. Ale ty pořádné nás čekají až zítra. Pořád je se na co těšit! Vracím se na své místo a dávám se do řeči se spolucestujícím přes uličku. Rik. Jede také do Seattlu, odkud pokračuje dál letecky na Aljašku, kde bydlí. Bavíme se o Yucatánu, Májské kultuře, pyramidách... je nadšen z mého nadšení. Pak jde na večeři.
Minuli jsme i pár těžařských vrtů. Nebo spíš pěkných pár! Pak zastávka v Salinas a to bylo asi tak to poslední co jsme na pár hodin viděli. Slunce totiž předvedlo úchvatné zapadnutí. Samozřejmě že do oceánu a tedy na mé straně. Pokochal jsem se, jako ostatně každý den při podobné podívané. Hlavní aktér je každý den stejný. Mění se jen prostředí a míra efektů. Dnes bylo efektů přehršel. Nachově zbarvená obloha po celém obzoru, proti tomu temné sloupy elektrického napětí, s hodně nízko svěšenými dráty, v polích louže s vodou, kde se zrcadlila ta nachově zbarvená obloha... krása, nádhera, nemám slov. Ne, nevyfotil jsem to. Uchoval jsem si to jako nesmazatelnou vzpomínku. Stejně by to bylo přes okýnko a v tý rychlosti mázlý.
V Salinas se narodil můj oblíbený autor. Jeden z nejvýznamnějších amerických literátů – John Steinbeck! A najdete zde jeho muzeum (National Steinbeck Center). Tedy pokud se nemusíte vrátit zpátky do vlaku.
Dál jedeme tmou. Aspoň chvilku. Blíží se totiž San Jose a tma znovu pozvolna ustupuje pouličnímu osvětlení, Chevronům, semaforům...
Poprvé jsem se šel protáhnout před vlak až v Oaklandu. Zde na mě dýchl duch Jacka Londona! Aby ne, strávil zde důležitou část svého života. A náměstí, po kterém se svého času procházel, nese jeho jméno. Ve svých deseti letech se v místní knihovně potkal s knihovnicí Inou Donnou Coolbrith, básnířkou a spisovatelkou, která se stala jeho mentorkou a jak Jack London říkal, jeho literární matkou. Chodil zde do školy, za zmínku stojí, že se nezúčastnil závěrečného ceremoniálu, protože mu jeho oblek připadal hodně ošuntělí. Později doslova dřel 12 až 18 hodin denně v místní konzervárně... od této otročiny se mu naštěstí podařilo uprchnout, toulal se různě po světě, aby se později vrátil a psal o tom...
Když jsme se vraceli na místa, můj spolucestující, který si krátil celou dobu čas hraním počítačových her a sledováním kreslených seriálů, poprvé promluvil. Vtipně poznamenal: "Už jsme skoro v Seattlu. Už jenom den cesty." A skutečně do cílového stanice nám v tu chvíli chybělo rovných 24 hodin - miluju tohle cestování!
2. část – Z Oaklandu do Seattlu
Zatímco všichni spali, nebo se o to alespoň pokoušeli, vlak ukrajoval míle na sever.
Noc byla dlouhá, chladná, plná zvláštních snů, probouzení, nekonečných úprav sedadla, nekonečného hledání té nejlepší polohy pro spaní. Našel jsem ji až těsně před rozedněním!
Východ slunce nás zastihl už za hranicemi Kalifornie - v Oregonu. O poznání dost jiná krajina. Kolem nás husté jehličnaté lesy. Převážně borovice. Městečka jen malá. Prvním bylo Klamath Falls, ke kterému se váže smutná událost z období 2. světové války. V květnu 1945 zde explodoval japonský bombardovací balón Fu-Go. a přitom zemřela žena a pět dětí - což byly údajně jediné oběti na pevninském území USA během války.
V Klamath Falls jako ostatně všude okolo je už při letmém pohledu z okénka dosti chladno. Kaluže pokryté ledem, jinovatka... brr, ani jsem nevylezl, abych si protáhl nohy. Přeci jen, nejsem po horkém Mexiku na nějakou zimu zvědavý, ba ani připravený! Nejen že jsme už dost na severu, navíc musíme být i v pořádné nadmořské výšce. Během noci mi zalehlo v uších, jak jsme se drápali do kopců. Kolem nás se tyčí spousta vrcholků pokrytých sněhem. Po obou stranách vlaku. Zbytky sněhu se nacházejí dokonce i přímo u kolejí.
A o několik mil dál je už krajina pokryta souvislou vrstvou sněhu. Vypadá to tu dost opuštěně. Myslím, že jediné, co se tady za den stane, že tudy projede tento vlak. Zastavujeme ani nelze říct ve vesničce, ale jakémsi horském středisku Chemult. Uvádí se, že zde žije 300 obyvatel. Vystoupí zde pár zálesáků. V okolí je celá řada sopek, naštěstí neaktivních - s vrcholky pokrytými sněhem. Jako poslední z nich chrlila lávu Mt. Mazama před necelými 6000 lety.
Poté co projedeme Springfieldem - domovským to městem rodiny Simpsonových - začneme šplhat do Kaskádového pohoří (Cascades). Před našimi zraky se vynoří úchvatná horská scenérie, která však záhy mizí, neboť se noříme do série tunelů. Jen v této části jich je 22!
Je nutné překonat nejenom celou řadu horských masivů, ale také divokých řek.
Delší zastávka nás čeká v hlavním městě Oregonu - v Salemu. Nejedná se o ten, které nechvalně proslavil čarodějnický případ, ten byste našli ve státě Massachusetts. Většina z vás ale bude znát zdejší psychiatrickou léčebnu. Ne z vlastní zkušenosti, ale z filmu Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem, který se natáčel právě zde. Posledním městem, než nadobro opustíme stát Oregon, je Portland. Pak už překračujeme hranice a vjíždíme do státu Washington.
Nabízí se srovnání. Horká Kalifornie, mrazivý Oregon, mírný Washington. Představte si nějaký český les a rázem před sebou máte tento stát. Skutečně. Z mého více jak měsíčního putování po Mexiku, USA a Kanadě mi toto místo nejvíce připomnělo domov. Ostatně nachází se v podobné zeměpisné šířce jako Česká republika.
Než pojedeme dál, pozastavím se nad osazenstvem vlaku. Tedy alespoň nad těmi, s kterými jsem přišel do styku. O podivném týpkovi sedícím vedle mě, kterého nechávaly chladným krásné výhledy a raději hrál old-schoolové počítačové hry, protože měl oldschoolový notebook, jsem se už zmiňoval. Pak ty byl Rik - důchodce z hlavního města Aljašky Juneau, který si vyrazil dolů do Států navštívit své kamarády a taky za nákupy. Protože jak mi prozradil, ne všechno je na Aljašce k sehnání. Pak tu byl kluk, co žil rok v Barceloně, ale stejně se rozhodl vrátit zpátky do Seattlu. Tímhle vlakem cestoval prý už po sedmé. Dále pár důchodců hovořící španělsky. Už jim bylo skoro devadesát. Později se ukázalo, že umí i anglicky. Dozvěděl jsem se, že sloužil v námořnictvu na Key West. A pak bylo v našem vagónu několik rodin s dětmi. Prostě zastoupení všech generací! Velcí nadšenci vláčků, nebo ti co se bojí létat.
Další zastávka Vancouver. Ale pozor! Nevystupovat! To ještě není ten můj kanadský. A pak jeden z vrcholů celé trasy! Na dohled se dostává Hora St. Helens! Hodně aktivní vulkán. Poslední erupce proběhla před nějakými šesti lety. A pokud bychom se vrátili do 18. května 1980, tak tento den došlo k mohutné erupci - výbuch zničil bezmála 400 metrů této sopky. Uff, nechtěl bych bydlet poblíž! 12. března 2014 se naštěstí historie neopakovala.
Pak jsme se v jídelním voze dali do řeči s Rikem. Pozorovali nádherný západ slunce nad zátokou a když jsme se vrátili na místa, byl můj spolucestující pryč - i se svým notebookem. Vystoupil už v Tacomě. Předposlední zastávce. Před námi už jen Seattle - konečná. Zároveň hlavní město Washingtonu. Většina obyvatelstva tohoto státu (60%) žije právě v této metropoli. Vystupujeme na King Street Station, která byla postavena začátkem minulého století a měla by to být replika baziliky svatého Marka v Benátkách. Nemůžu posoudit, jestli je jí to podobné. Nebyl jsem nikdy v Benátkách. Teď abych se tam plahočil.
Tolik ke Coast Starlight! Pokud budete mít možnost, rozhodně doporučuji. Ať už jako já z Los Angeles do Seattlu, nebo obráceně. Trať dlouhou 2 216 km vlak překoná za nějakých 38 hodin. Kdybyste měli zájem, jízdní řády mám u sebe.
